neděle 12. května 2013

D.E.N.I. - USA part No.2



Ležím v posteli a usínám.


Některy věci skončí dříve než by mohly začít. Není to chybou ani špatným postupem. Je to tím, že život je prostě takovej. Jsou odjakživa. Nikdo je nezmění a vše bude fungovat podle starých a tvrdých pravidel.  Narkoman, který bere drogy, kleptoman, který bez krádeží prostě nemůže existovat nebo prostituka, která šlape za prachy.

Šlapka, nebo chcete li prostituka, nebude dělat nic jiného. Prodávat svoje tělo je prastarý způsob jak přijít k penězům. Je to strašně jednoduchy. Pokud budu žena, naučím se jak postupovat, jak se chovat a co dělat, naučím se šukat a můžu jít na věc. Mám vystaráno.

Nic jiného? Ne. Není to totiž potřeba. Na toto nikdo nepotřebuje školy, vzdělání. Znám jich osobně několik a všechny mluví stejně. Jak to s něma bude později je již jiná věc :-D

Vztahy šlapkám nic neříkají. Jsou pro ně tabu a o ničem. Ze vztahu založeném na lásce a porozumění nemají profit, nemají prachy a to je o ničem. Teda podle nich. Proč šukat s jedním chlapem když těch ocasů můžou mít denně 3 a více. :-)

Kleptoman je nemocný člověk. Tady není v podstatě co řešit. Je to na doktorech.

Narkoman je ale katastrofa. Závislost psychická je ješte jakž takž ale fyzická, to je doslova peklo. Realita utíká někam do pryč. Existence pod vlivem drog je jiná, lepší, báječnější, pohodová a já nevím co ještě. Z vlastní zkušenosti vím, o co jde avšak nepoznal jsem nikdy fyzickou závislost která je součástí absťáku po užívání heroinu. Kamarád už tady není. Plakal jsem za ním jak dítě, kterymu seberou oblíbenou hračku. Viděl jsem ho ve strašných křečích, počůraného, plačícího a zvracejícího krev s fosforově zelenožlutou tekutinou. Nedokázal jsem mu pomoci.  Následující den tu už nebyl. Předávkoval se.

Dny byly bledě modry. Plakal jsem za ním opravdu hodně. Byl to skutečný kamarád, za kterého dáte ruku do ohně.



Nikdy se nechci vrátit zpět.



Potom tu je sorta lidí tkzv. snílků, snažících se pomáhat a vytahovat lidi z problémů a snažících se ukázat těm katastrofám jiný smysl života. Je jich ale málo a moc se jim to nedaří. Proto sem vlastně ani tak, ne, že nepatří, nepasují.



Probouzím se. To byl divný sen. Občas se nám ale zdají praštěny a úchylny příběhy

Uf……………….


TO BE CONTINUED



sobota 11. května 2013

D.E.N.I. - USA



Někdo je pes jiný beránek. Nevím, co jsem já. Asi nic z uvedeného. Je to ale strašně divny a zvláštní. Ve svých 47 letech volám ve 3 hodiny ráno. Vysvětluji, zlobím se, chci nadávat a v hlavě mi  šrotuje taková spousta myšlenek, že by to nepobral leckterý serverový hard disk. Je to chvilka. Vlastně skoro měsíc ale v porovnání s vyhrazeným časem pro člověka to není nic.  Stále vysvětluji a přiznávám se k tomu, co jsem udělal a jak jsem některé věcičky zjistil. Není mi blbě. Vím, že to je špatny, takto si zjišťovat pravdu. Ale sám sobě si toto jednání snažím omlouvat. Uvnitř jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře, ale na druhou stranu mám strach. Velký strach, že to ztratím, aniž bych to viděl. Jsou 3 hodiny a 7 minut ráno. Pomalu končím s tím vysvětlováním a slyším ve svým hlase úzkost a najednou si uvědomím, že mi po obou tvářích stékají slzy. 

Vím proč, ale nechápu to. Nerozumím tomu. Říkám si, že toto není možny.  Skutečný stav věci ale vypráví o něčem úplně jinym, zvláštním, o tom, co jsem nepoznal za posledních 20 let svého života. Neposeru se z toho, jasně. Ale mám strach. Ne z toho jak to dopadne. Strach z toho, jak to bude pokračovat a co teď udělá. Ten rozdíl je velký, ale nezajímám se o něj. Tak to prostě je. Seru na všechno a na všechny. Užívám si to a zároveň si uvědomuji, že toto vše může definitivně ukončit jedna pitomá sms-ka nebo email. Kdoví kdy toto přijde. Možná dnes, možná zítra nebo třeba nikdy.
Mám rád pohádky.

Po pravdě řečeno se bojím kliknout na tlačítko, ve speciálním programu, který mi vygeneruje komunikační report. Nechci ho teď znát. 

Vím ale, že jednou na něj přece jen kliknu.





TO BE CONTINUED