Gradenit

A řekl dost. Mávnul a vše skončilo. Nebyly zvířata, nebyly hory ani řeky, nebyli lidé, nebylo nic. Byl někde, co se nedalo popsat. Jeho ani lidská mysl to nedokázala pochopit natož vysvětlit. Ale stále cítil a vnímal. Cítil pot, krev i slzy ale nevěděl, že ta krev má nasládlou chuť a že slzy jsou slané. Vše jen viděl a vnímal. Čas jako by se, ne zastavil, ale strašně zpomalil. Nebylo nic ale stále viděl, nesmírně zpomalené obrazy lišky, která na kusy trhá zajíce, zmije, plující ve žlutočervené vodě, pavouka, který v oblacích kouře a síry plete svoji síť.  Chtěl se otočit, ale nešlo to. Chtěl zavřít oči, ale nefungovalo to.  Chtěl křičet ale ani to nešlo. Cítil jen, že on je v něčem, co není a neexistuje. Někde před ním se objevila intenzivní červená záře. Byla příjemná a nebyla oslňující jenže nešlo říct, odkud vychází nebo kde je její zdroj. Bylo to zvláštní.

Necítil chuť ale cítil jak se mění barva jeho modrých očí v černo černou. Jeho oči, které vlastně nebyly tak jak nebyl on.  Viděl spoustu věcí, které ale neexistovaly. Sic toto nechápal, uvědomil si, že právě pochopil nekonečný vesmír ve vší jeho obludnosti a krvelačnosti. Jeho myšlení bylo rychlejší jak světlo a potom jí spatřil.

Viděl jí štíhlou, vysokou, s nádhernými dlouhými černými vlasy. Ale viděl ji v ten moment nějak jinak. Jakoby se na ni díval přes křišťálový hranol lámající světlo a rozkládajícího ho na milióny barev. Navíc všechny její pohyby byly obrácené. Její krok dopředu byl krokem dozadu, její smích byl pláčem a pláč bouřkou. Uviděla ho a rychle se k němu rozběhla. Běžela k němu a on viděl, jak se od něj rychle vzdaluje. Uvědomil si, že je na druhé straně. Jako by jste byli za obráceným zrcadlem kde se láme nejen světlo ale i čas a ruku vám podává bipolární porucha. Jako by se s vámi pohybovala ve čtvrtém rozměru, kdy byla těsně vedle vás a v sekundě na kilometry daleko.

Vždy po ní ale zůstal oheň, prach, špína a bolest. Všude kde se pohybovala, toto po ní zůstalo. Uvědomil si, že vidí, jak vypadá bolest a jak se liší od toho, jak ji doposud vnímal. Teď ji vidí jako krásně růžovo fialovo černou barvu, kde černá svítí. Velmi zvláštně ale svítí. Ve skutečnosti jen strašně bolí. Najednou se s ním vše zatočilo. Rychlost se neustále stupňovala a přecházela v oslnivou bílou barvu, kde se pohled do ní nedal vydržet. Celé okolí pálilo a pálilo to všude na těle, které vlastně nebylo a již neexistovalo. A najednou byl klid. Vše ustalo ve zlomku sekundy. Otevřel oči. Cítil kapky potu, cítil sladkou krev a slané slzy.  Na stropě místnosti uviděl pohybující se stín jabloně zmítané silným větrem.

Proč to tak je?

Není to tak dlouho, co jsem si na facebooku psal s Denisou na téma Neurolu a že se cítím jako doktor z psychologické poradny. Obraceli se na mě kluci v troskách po psychické stránce a žádali mě o radu, jak se mají chovat a co mají dělat. Měli svoje tajny lásky a nevěděli jak na ně. Tenkrát jsem z toho byl opravdu na prášky ale netušil jsem, co na mě ještě čeká. Včera jsem v deset večer přijel domů a čekal na mě Tomáš. Koktal, klepal se, nebyl schopnej ze sebe dostat souvislou větu a ve tváři měl výraz, jako by před chvílí někoho zavraždil. Vzal jsem ho nahoru, udělal mu kafe, který mi koupila Míša a požádal jsem ho, ať mi řekne co se děje. Začal vyprávět a já si uvědomil, že se psychologická poradna vrátila.

Tady je jeho příběh.

Ty se mi budeš Viliamko smát ale já jsem se zamiloval. Já vím, jsem skoro stejně starej jako ty ale nesměj se mi prosím Tě. Nedal bych to, jako to nedávám teď a já Tě chci poprosit o radu.
Poznal jsem ji kdysi dávno pracovně. Měli jsme spolu normální pracovní kontakt a já jsem to takto bral. Nikdy osobně, vždy pracovně. Vždy se mi líbila, ale nepřipouštěl jsem si to. Po dvou letech to ale vzalo tak neskutečny obrátky, že jsem to přestal chápat i já. Neskutečny obrátky v tom, že se vše událo v horizontu pouhého jednoho měsíce. Byl jsem tak poblázněný, že jsem si neuvědomoval, co dělám. Potřeboval jsem dopsat nějaky části knihy a odeslat vydavateli.
(pozn. Tomáš píše básně a fejetony)

Vůbec na nic nebyl čas. Vše jsem házel za hlavu a viděl jen jí. Byl jsem za to, že ví, jak moc jsem se zamiloval, protože mi to dávala i částečně najevo. Strašně moc jsem se zamiloval, ale taky jsem se hodně brzdil. Nechtěl jsem jí to dávat tak okatě na vědomí. Měl jsem nějaky podvědomy obavy z toho, že tady není něco tak, jak by mělo být.
Říkal jsem si pro sebe, že můžeme být jen přátelé, protože to je taky možnost jak být s tím, koho milujeme. Začal jsem každým dnem cítit, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí její obětí a chtěl jsem s ní být pořád. Byla schopná ke mně přijet o půlnoci a odvézt si mě domů k sobě. Každý den pro mě byla schopná přijet. 
Já věděl o jejich předchozích vztazích, ale vycházel jsem pouze z toho, co mi řekla ona. Věděl jsem o posledním vztahu, z kterého utekla. 

O sobě jsem jí řekl skoro všechno. Že jsem chodil do práce a čerpal materiály pro fejetony, že jsem poprvé v životě evidovaný na Úřadu práce a napíši o tom seriál článků, že jsem rebel a mám rád extravagantní život. Snažil jsem se jí postupně říci všechno. Došlo to až do stádia, kdy jsem měl žít společně s ní. Jenže potom přišel den, kdy jsem zjistil, že tady opravdu není něco v pořádku. Jednoho dne přijel její bývalý partner na návštěvu. Nadávala na něho a holedbala se tím, že se k němu nikdy nevrátí. Jenomže ten den to bylo nějak jinak. Já seděl opodál a psal báseň o upírech. Ona s ním pila kafe a začali se spolu bavit nějak jinak. Usmívali se na sebe, šeptali si a mrkali na sebe. Neznal jsem téma jejich rozhovoru. Něco mi začalo docházet v momentě, kdy mi řekla, že s bývalým odjede k němu domů pro nějaky zbytky věcí co tam ještě má. Odjížděla ve tři hodiny odpoledne. Cesta tam trvá hodinu a půl. Zpět to samé. A já poznal, že tady něco nehraje, že se schyluje k něčemu, co nechci. Pořád jsem přemýšlel nad posledním a předchozím dnem a v ten moment mi docvaklo, že se to podělalo. Nevolala z cesty ani nepsala, jak to měla ve zvyku dělat. Řekl jsem jí proto, že chci domů.

Sbalil jsem si všechny věci a čekal, až přijede. Přijela večer o půl desáte. Šel jsem si pro nějaky věci a ona mezi tím automaticky odnosila všechny moje věci do auta. Bez jediného slova. V ten moment jsem si uvědomil, že se něco stalo a, že se domů nevrátila sama. Její chování tomu přesně odpovídalo. Po cestě bylo ticho. Doma mi vrátila klíče od bytu, vyndal jsem si všechny věci z auta. Potom mi automaticky podala elektronickou cigaretu, kterou měla půjčenou. Opět bez jediného slova. Nasedla do auta a odjela. Ještě jsem ji po hodině zkusil zavolat a říct ji, ať si pro mě přijede, když mi tolikrát opakovala, jak moc mě miluje. Řekla, že ne. Je to pochopitelny když tam už měla jinýho což mi později potvrdila i osoba, do které bych to nikdy neřekl a kterou v podstatě ani neznám. To je vše Viliamko. Teď tu sedím a ptám se proč? Odpověz mi prosím, poraď mi prosím Tě. Co mám dělat?

Sedím a koukám na bezhlavě zamilovanyho člověka, kterej si, ve svým věku, neví rady. Jeho bezradnost přisuzuji tomu, že je dlouho sám a jeho majetnickému pojetí. Tomáše znám a je to jeho negativní vlastnost. Pokud má partnerku, chce ji jen pro sebe. Život ho naučil nikomu a nikdy nevěřit. Není to zase až tak katastrofální, prostě jen nevěří. Na druhou stranu je docela obtížné si jeho důvěru získat. 

"Tome, moje rada je v tomto případě pouze jedna. Zapomeň na ni ale rychle." 
Koukám na něj, jak se rozklepal a v rychlosti se snažím dodat pár vět, než mi tu zkolabuje.
"Tady máš kamaráde hned několik nabízejících se možností. Ale začnu tou, kterou jsi to podělal ty. Nevím co přesně jsi ji řekl, ale žádná ženská se nezamiluje do chlapa na podpoře. Nevím jak moc zná Tvoji skutečnou situaci ale toto jsi podělal. Nic jsi ji neměl říkat. A teď ty další. Všem kundám jde jen a jen o to, aby měly dostatek peněz. Láska? Běž do prdele vole, protože toto se dnes nenosí. Jen Tě tahala za nos a je vidět, že to docela umí. To, že pro Tebe přijede s klidem o půl noci je už jasny. Chtěla by tě mít s největší pravděpodobností jen pro sebe a co nejrychleji Tě začít využívat. Další možností je to, že Tě chtěla vedle sebe pouze proto, že to vypadá in. Mít za přítele spisovatele. Vím to podle sebe. Toto je totožny. Víš ty co? Je půl druhé ráno. Bež spát a uvidíme jak se probudíš."

Na stole mám pět Neurolů. Drtím na prášek čtyři a dávám je Tomášovi do pití. Odchází spát. 

Nyní jsou dvě hodiny odpoledne, 15. prosince 2018, já dopisuji tento článek a Tomáš stále spí. Nechávám ho v klidu, i když mi to chvilkama nedá a chodím ho kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Uvidím co bude mít v hlavě až se vzbudí.

Snippet from book.

Kapitola pátá

Barney

Přečetl jsem si instrukce a šel si ven zapálit. Přemýšlel jsem nad tím. Velký problém jsem viděl ve dvou věcech. První byla, dostat se nějakým způsobem do PM jako zaměstnanec. Druhá, najít tam nějakou osobu, která mě zasvětí do interního chodu a praktik firmy. Největší problém jsem ale viděl v tom, jak se tam dostat. To, že tam někoho najdu, jsem odsouval jako druhotnou veličinu. Realita ale byla jiná. Do PM jsem se dostal jako nůž do másla. Problém byl najít tu osobu. Uvnitř firmy totiž panuje taková zvláštní forma komunikace ve směru firma-zaměstnanec.
Já bych to nazval despotickou diktaturou.

Pamatujete si někdo na báseň Král Lávra?

Král Lávra měl oslí uši. Ač byl chytrý, styděl se za ně a schovával je. Když potřeboval oholit a upravit vlasy, pozval si holiče. To bylo pouze jednou za rok. Ten pochopitelně oslí uši uviděl, a aby nedošlo k prozrazení, jak král Lávra vypadá, nechal král pro jistotu toho holiče vždy popravit.

A PM, jeho top, vyšší i nižší management, se chovají asi podobně.

Takže absolutní většina lidí se drží zpět a nemluví z obavy přeřazení na méně placenou práci, nebo, v tom horším případě, okamžité výpovědi. Musel jsem tedy sáhnout k mým zkušenostem z několikaletého studia operační psychologie. A pochopitelně změnit svoje chování a být nevypočitatelný, někdy až trochu sprostý a drzý.

A vyplatilo se.

Dostal jsem se do kontaktu a seznámil se s Barneym.

S člověkem, který se pohyboval od ředitele až k operátorům. S člověkem, který mi, po jeho zjištění co chci, rozpitval PM na molekuly. Scházeli jsme se vždy mimo továrnu v nějaké kavárně. Poslední dobou to ale bylo výhradně u mě doma.

Po jeho návštěvě jsem měl vždy spodní čelist dole a hubu jsem nemohl zavřít. Nechápal jsem, jak je toto vůbec možné a divil se červeným, že jsou schopni tuto firmu a toto vedení obhajovat a zastávat se ho. Byly to sice výjimky ale byly. Na druhou stranu jsem jim nemohl nic zazlívat. Jsou to v podstatě zaměstnanci, kteří vidí, že je tu něco špatně ale do takovýchto detailů nemají možnost nahlédnout. Tvrdě pracují, aby zabezpečili svoje rodiny a děti.

Barney se postupem času vyjádřil i k takovým kauzám jako byla, v poslední době neznámější, ta s rozkrádáním a zakončená zásahem Policie, o korupci a zkorumpovaných právnících včetně ostatních důležitých lidí, o užívání drog a to od vysoce postavených lidí až po některé mechaniky, o vědomém vyrábění závadných cigaret až po pohrdání zaměstnanci kteří jsou bráni pouze jako svoloč nutná ke generování peněz.

V duchu jsem si říkal, jaké to je obrovské štěstí, že jsem tohoto člověka poznal. To jsem ale ještě netušil, že další bomba příjde za dva dny.

Používám šest telefonních čísel. Pět jich je veřejně dohledatelných ale to šesté mají pouze tři lidé. Juliet, Barney a můj komerčák. Juliet je mladá holanďanka která vystudovala mezinárodní obchodní právo. Není to tak dlouho co se mi zmínila o tom, že zastupuje českou firmu v jednom česko - americkém sporu. Z jejich emailů šlo vycítit, že je nadšená tímto pověřením. Barney je Barney a komerčák se mi stará o to, aby v mých knihách nebyly nějaky sračky, za ktery bych mohl být stíhaný policií nebo soudem.

Po jedné poslední zběsilé srpnové směně, kdy v tabačce nefungovala klimatizace, jsem toho měl plny zuby. Následovaly tři dny volna tak jsem si zašel na jedno studeny pivo. Jinak já nepiju a na pivo skoro vůbec nechodím. Výjimky jsou pouze podobné dny jako tento.

Čtvrt litru ve mně zmizelo tak rychle, jako bych ho vylil do rozpálenýho písku. Z batohu se mi ozývá tupé a hluboké drnčení které zesiluje dřevěný stůl na kterém batoh leží. Pouze jedno číslo mám nastaveno na vibrace. Ostatní normálně zvoní, vlastně hají. Slayer, Pantera, Clawfinger a podobné lahůdky.

Vytahuji mobil a na displayi vidím písmena BM. Volá Barney.

„Ahoj, co se děje?“ ohlašuji se Barneymu.

„Nic, vše je v pořádku. Myslíš, že by za tebou mohl někdo přijít?“ ptá se Barney.

„Samozřejmě, že jo ale nejsem doma. Sedím na pivu. Děje se něco?“

„Celkem nic. Jen si myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ říká Barney.

„A to myslíš jako teď hned nebo zítra?“ ptám se.

„Teď. Pokud by jsi chtěl tak se můžete domluvit na později.“

„Dobře. Sedím venku v Plecháči na Masaryčce, naproti elektru Furka,“ říkám.

„Moment prosím,“ říká Barney a na malou chvíli se odmlčí.

Pauza trvala něco málo kolem půl minuty.

„Za půl hodiny budou u tebe“ ozval se najednou Barney.

„Já mám na pilno, odjíždím do Budějic. Zavolám nebo pošlu mail, čau,“ v rychlosti řekl Barney a típnul telefon.

No ty pííčo mám dost. A jak ho mám kurva poznat? A jak pozná on mě? Toto se mi honí hlavou. Na to se můžu vysrat, jdu domů, říkám si. Ale zase na druhou stranu, Barney přece není žádnej idiot. Počkám zde tu půl hodinu a uvidím. Volat mu nebudu, tak jsme domluveni.

Objednal jsem si druhy pivo a čekal.

Čumím do mobilu a kontroluji maily co mi posílají moje milovany Filipínky.

Najednou slyším „Dobrý podvečer pane Ondrejko.“

Podívám se před sebe. Přede mnou stojí muž a žena a s divným výrazem ve tváři na mě koukají.

„Posílá nás Barney, mluvili jste spolu.“

„Ano, posaďte se. Můžu se zeptat jak jste mě prosím vás poznali?“ ptám se těch dvou.

„Barney vás viděl odcházet z práce a řekl nám jak jste oblečený,“ řekla paní.

„No a to triko se zamaskovaným hákovým křížem a německy Marlbora bez kolku,“ směje se muž.

Vysvětluji jim, že to není žádnej zamaskovanej hákáč ale Offendid.

„Barney nám řekl co děláte a tak jsme se rozhodli,“ říká muž, „že by jsme vám rádi pomohli v získání nějakých informací,“ doplňuje žena.

„Já pracuji na přípravně,“ doplňuje muž.

Podívám se na ženu která ihned reaguje.

„Já pracuji v laboratoři PM,“ a poprvé se usměje.

Konec ukázky

End of a snippet from a book

Továrno na smrt, z čeho máš strach?

Poslední dobou mám v mysli docela rušno. Příčinou ale nejsou události v rodině nýbrž události v Kutnohorské továrně na smrt. Ano, nepletete se. Myslím tabačku.

Byla to dobře placená práce. Opravdu excelentní ohodnocení. Vůbec na nic jsem si nestěžoval a nabídnutá finanční odměna za práci byla neuvěřitelná. Nečekal jsem takovou dardu. Ale pro pořádek musím vysvětlit – nejednalo se o mzdu, kterou mi dával Randstad. Píši o platu odjinud. A čas pomalu plynul, a já existoval, a já přemýšlel, a já plánoval. Zrodila se ona myšlenka mé nové autobiografie z tohoto místa. V životě by mě ale nenapadlo, že vše dostane takovy obrátky.


22.11.2018 v 10 hodin 58 minut jsem měl následující telefonát z kanceláře pracovní agentury Randstad, z pobočkové kanceláře fungující přímo v areálu Philip Morris, Kutná Hora. Volala mi paní Štěpánová, Account Manager of Randstad s.r.o.


VO: Prosím.
RA: Dobrý den pane Ondrejko, u telofonu Randstad, Štěpánová. Pane Ondrejko, nemám pro vás pozitivní informaci.
VO: V jaké věci ale?
RA: Dostala jsem pokyn vás informovat o tom, že pravděpodobně Philip Morris na vás podá trestní oznámení.
VO: To si děláte srandu? Za co?
RA: Ne, bohužel ne. Proto vám to volám, aby jste byl na tuto věc připraven, že vás chce žalovat vlastně za to, co jste podnikl ohledně vaší knihy.
VO: Jo.
RA: Takže mi bylo řečeno, abychom vás na toto připravily. Byl tady kvůli tomu to řešit i náš pan ředitel.
VO: Jo.
RA: Takže, aby jste todle to věděl.
VO: Páne jo, ti mají ale strach ve Philip Morris, že vylezou na světlo věci, o kterých se neví. Dobře, děkuji za info.

Nyní následovaly moje soukromé požadavky na kancelář Randstadu které s ničím nesouvisí. Randstad se zachoval pěkně a mnou požadované věci jsem měl obratem ve svém emailu. Hovor pokračoval dále.

VO: A za tuhle tu informaci vám děkuji mnohokrát, ohledně toho Philip Morris.
RA: No asi jsem vás nepotěšila no ale
VO: ne, ne, ne,néééé!!! (snažím se přeřušit volající stranu) právě, že naopak. Právě, že jste mě potěšila a udělala mi velkou radost.

Další a konečnou část hovoru není nutné komentovat. To nejdůležitější je zde. Obratem volám do jedné pražské redakce a konzultuji s ní informace, které jsem právě dostal. Společně se shodujeme na tom, že tady kurva něco nehraje, že tady není vše košér a někdo má velké obavy, aby se nedostalo ven něco nepatřičného.

Proč se dělají takovy štěky popravdě moc nechápu. Vždyť kniha ještě ani nevyšla, nikdo nemůže vědět, co v ní bude a už se podávájí trestní oznámení a žaloby? Tady jsem buďto píchl do vosího hnízda nebo jsem urazil něčí patologickou ješitnost. Mluvím o vyšším managementu.


Ukázky z knihy:

Takovým mistrům je to jedno. Ti mě spíš v oblibě neměli. A není se co divit. Pokud jim bude nějakej brigoš vytýkat jejich nedostatky, jejich organizační neschopnosti, bude pochopitelně nevolníkem. Namátkou vemu jeden den na Gesce, kdy na pracovišti byli dělníci rozmístěni tak nepochopitelným způsobem, že na stroji 16 byl jeden modrej, na stroji 2 také jeden. Na Focke 16 a 2 také po jednom. Neměl nás tedy kdo střídat. Jenže na výrobáku 27 jich bylo 5. Nepochopitelně přidělených pět lidí, kdy tři mohli jít hrát, na celých 12 hodin, karty. Vytočil jsem se a šel hledat mistra. Našel jsem ho na nové hale a vysvětlil mu, jak jsou lidi blbě rozdělení a rovnou mu navrhl řešení, které nebude mít negativní dopad na výrobu drog. Dal mi volnou ruku, já sebral 3 lidi a poslal je točit mašiny 16 a 2, z dvojky jsem stáhl kluka, kterej točil Focke 16 a 2. Bylo provedeno a vše bylo v pohodě.

****

Jinej mistr dnes sedí na relaxu a mele slátaniny o tom, jak mě zajímají jenom pauzy a diví se tomu, že mě nevyrazil už Kotek.

Zapřemýšlel jsem. Bože je toto normální? Kotek byl pan mistr. Jenže se někomu znelíbil a oni ho vyhodili. Nechtěli ho tam. Využili prostě toho, že je fabrika celá ve sračkách a šup s ním ven. Nikoho nezajímalo, že je v tom Kotek nevině, nikoho nezajímalo, že mechanici nejsou schopni opravit baličku č.13, nikoho nezajímalo, že nejsou náhradní díly. Prostě se potřebujeme Kotka zbavit tak využijeme tohoto stavu. To, co přišlo po Kotkovi má úplně stejnej efekt jako semeno vystříkany do sklenice s mlíkem. Jen plave a není vidět.

****

A najednou z něho vypadla věta, že nevím kolik má Philip Morris právníků a že to je nenormální stavět se proti takovéto firmě.

Lukáši to myslíš vážně?
Já nejsem žádnej přizdisráč kterej se lekne nebo kterej se bojí, že ho kousne pes. Seru na to, kolik má firma právníků. Tady jde o princip, ne o to, že na mě firma pošle plný autobus svých Judr. ovcí. Ale víš co je nejdůležitější? Já mám ty lidi u mašin, na rozdíl od tebe, rád. Strašně moc bych jim přál lepší podmínky v práci a ve skrytu duše doufám, že se, díky té knize, alespoň něco zlepší. Co pro ně děláš ty? Nic. Neotevřeš hubu, protože se bojíš, že tě přeřadí na méně placenou práci nebo máš obavy, že tě dostihne osud alá Kotek.

_______________________________________________

A tento management na mě chce podat trestní oznámení nebo žalobu? Za co proboha? Myslím si, že by si ti nahoře měli sáhnout do svědomí a podívat se na to, jak se chovají ke svým zaměstnancům a proč najednou kmenoví utíkají a nechtějí pro PMI již dále pracovat.

A pro Philip Morris Kutná Hora mám vzkaz. 

Zastrašování v podobě trestního oznámení nebo žaloby není dobře zvolená strategie. Na toto vám z vysoka kašlu. Nemám z vás strach a za takovéto jednání vás po pravdě nenávidím. Udělám vše pro to, aby se vaši zaměstnanci měli lépe a v případě žaloby z vaší strany s vámi s naprostým klidem půjdu dál. Třeba až k International Court of Justice v Haagu.* 

*(Pro neanglicky mluvící. International Court of Justice je mezinárodní soudní tribunál sídlící v nizozemském Haagu v Paláci míru.)

Lidé v červeno modrém.

Původně to měla být pouze zpráva a letmý pohled na to, jak funguje uvnitř Philip Morris v Kutné Hoře. Je jedno kdo si to vyžádal. Veřejnost to nemusí vůbec zajímat a popravdě jim je po tom hovno. Dohoda byla uzavřena se mnou, já dostal zaplaceno a nikdo jiný do toho nemá co kecat. Nechci ale dělat kokršpaněla. V dohodě je totiž uvedeno, že se nikdy veřejně nezmíním o tom, kdo si tuto zprávu vyžádal. Co ale v dohodě není, je to, že o tom nemohu nic napsat.

Už po prvním měsíci v PMI-KH mě toto napadlo. Původně to měl být pouze pětidílný seriál pro idnes. Název prvního dílu "Holky z tabačky" se mi líbil a tak jsem to začal pomalu smolit. Jenže ono se toho dost změnilo a měnilo se to docela v rychlym sledu. Moc jsem nechápal ty pochybny postupy a rozhodnutí. Musel jsem na to jinak, ale vyplatilo se to. Začal jsem koketovat s myšlenkou knihy, ale pořád mi to připadalo zbytečny. A jednou přišel den, kdy jsem si řekl "Tak proč ne?" a bylo to.

Byl jsem z toho na nervy. Mnozí lidé mi pili krev a já bych je nejraději zalil do betonu. Proto jsem byl blahem bez sebe po získání informace, že se bude ve velkém propouštět. Trochu jsem se bál, aby někoho nenapadlo nechat si mě tam. Ale kdo by tam trpěl takovyho rebela. Tam potřebují lidi, co drží hubu a bojí se na cokoliv poukázat. A tomu také mnohé odpovídá. Můj strýc, který emigroval v roce 1982 do Německa, pracuje jako výkonný manager v Daimleru. A on mi nedávno řekl, že firma, její ekonomická síla a hodnota jsou přímo úměrné kvalitě a spokojenosti zaměstnanců a toto vše je přímo úměrné kvalitě a práci odborů. No v PMI-KH sice odbory jsou, ale za zaměstnance se nepostaví nikdo. O odborech nikdo neví a jejich činnost je stejná jako když lev bude řvát do prázdného tunelu.

Tak jsem si, po propuštění, v klidu seděl u počítače a dával dohromady knihu, když mi jednoho dne přišel email, který zapříčinil to, že jsem mrskl plechovku Red Bullu skrz skleněnou výplň dveří v ložnici. Měl jsem se pokusit vrátit do PMI-KH. Nadával jsem jim doma do zkurvysynů a spílal nad tím, že zneužívají sprostě mé dřívější ochoty a loajality.  Pak jsem se ale uklidnil a potutleně se v duchu usmál. Vždyť tam mám svoji tajnou lásku. Zase ji uvidím. Že ji nešukám? No vono to není zase tak jednoduchy. A já nemám v úmyslu dělat někde peklo. No ale člověk nikdy neví, že? :-)

A udělal jsem dobře, že jsem se vrátil. Takové množství informací, které jsem získal za dva měsíce, jsem nezískal ani za půl roku mého prvního působení. Někteří zaměstnanci mě v druhé dekádě i překvapili. Namátkou vemu Honzu Šibravu. S tím jsem toho před tím moc nenamluvil ale jak jsem se s ním v současné době dal do holportu, dozvěděl jsem se spoustu věcí, které mě zaskočily. Je na tom v podstatě stejně jako já. Taky má v PMI-KH tajnou lásku kterou nešuká. No ale sní o tom stejně tak jako já o své J  Ale je o obrovský kus dál jako já. Mnohem dál. Já s tou svojí nebyl ani na kávě když neberu v potaz bezpředmětné kafe na pitomym relaxu, který je stejně daleko.

A ve finále i název knihy je dílem zaměstnanců PMI-KH. V jednom případě bývalého. Na "Továrnu na smrt" přišla operátorka a na podtitul "Příběh opravdového šílenství" pro změnu operátor dnes pracující v Německu za pětinásobně vyšší mzdu než měl v PMI-KH.

Velice mě překvapila informace, že kvůli mě vyhodili z práce kmenového mistra. Je to stupidita toho nejtěžšího kalibru a tento výplod lží je z hlav lidí shit-for-brains. Angličtináři vědí jak to myslím. A takovýchto lhářů a nicek je tam spousta. Prostě nuly, které nejsou nic, chtějí být zajímavé a takto na sebe upozorňují. Všechno ví a ostatní se pletou. Ale jsem rád za takovéto zvěsti. Hodně moc rád. Umožňuje mi to vytvoření zaměstnaneckého obrazu.

A jdu spát. Šukání nemám, protože moje tajná láska je fuč a na nic jinyho nemám náladu.

P.S. Na svůj soukromý facebook jsem postnul ukázku z knihy "Philip Morris - Továrna na smrt - Příběh opravdového šílenství". Měl jsem kolem devadesáti dotazů ve stylu CO TO JE? CO TO ZNAMENÁ? O ČEM TO PÍŠEŠ? Některé dotazy byly od současných zaměstnanců PMI-KH s prosbou "Neříkej prosím tě nikomu, že jsem se na to ptal/a". No nevím, co si mám o tom myslet. Asi píši jako blb, že to nikdo nechápe. Jediná osoba, pouze jediná na to přišla. Michaela. Holka, která má s tabačkou společného pouze to, že ví, kde fabrika stojí a, že je kuřačka. Nic víc. No to mě teda poser. :-)