Snippet from book.

Kapitola pátá

Barney

Přečetl jsem si instrukce a šel si ven zapálit. Přemýšlel jsem nad tím. Velký problém jsem viděl ve dvou věcech. První byla, dostat se nějakým způsobem do PM jako zaměstnanec. Druhá, najít tam nějakou osobu, která mě zasvětí do interního chodu a praktik firmy. Největší problém jsem ale viděl v tom, jak se tam dostat. To, že tam někoho najdu, jsem odsouval jako druhotnou veličinu. Realita ale byla jiná. Do PM jsem se dostal jako nůž do másla. Problém byl najít tu osobu. Uvnitř firmy totiž panuje taková zvláštní forma komunikace ve směru firma-zaměstnanec.
Já bych to nazval despotickou diktaturou.

Pamatujete si někdo na báseň Král Lávra?

Král Lávra měl oslí uši. Ač byl chytrý, styděl se za ně a schovával je. Když potřeboval oholit a upravit vlasy, pozval si holiče. To bylo pouze jednou za rok. Ten pochopitelně oslí uši uviděl, a aby nedošlo k prozrazení, jak král Lávra vypadá, nechal král pro jistotu toho holiče vždy popravit.

A PM, jeho top, vyšší i nižší management, se chovají asi podobně.

Takže absolutní většina lidí se drží zpět a nemluví z obavy přeřazení na méně placenou práci, nebo, v tom horším případě, okamžité výpovědi. Musel jsem tedy sáhnout k mým zkušenostem z několikaletého studia operační psychologie. A pochopitelně změnit svoje chování a být nevypočitatelný, někdy až trochu sprostý a drzý.

A vyplatilo se.

Dostal jsem se do kontaktu a seznámil se s Barneym.

S člověkem, který se pohyboval od ředitele až k operátorům. S člověkem, který mi, po jeho zjištění co chci, rozpitval PM na molekuly. Scházeli jsme se vždy mimo továrnu v nějaké kavárně. Poslední dobou to ale bylo výhradně u mě doma.

Po jeho návštěvě jsem měl vždy spodní čelist dole a hubu jsem nemohl zavřít. Nechápal jsem, jak je toto vůbec možné a divil se červeným, že jsou schopni tuto firmu a toto vedení obhajovat a zastávat se ho. Byly to sice výjimky ale byly. Na druhou stranu jsem jim nemohl nic zazlívat. Jsou to v podstatě zaměstnanci, kteří vidí, že je tu něco špatně ale do takovýchto detailů nemají možnost nahlédnout. Tvrdě pracují, aby zabezpečili svoje rodiny a děti.

Barney se postupem času vyjádřil i k takovým kauzám jako byla, v poslední době neznámější, ta s rozkrádáním a zakončená zásahem Policie, o korupci a zkorumpovaných právnících včetně ostatních důležitých lidí, o užívání drog a to od vysoce postavených lidí až po některé mechaniky, o vědomém vyrábění závadných cigaret až po pohrdání zaměstnanci kteří jsou bráni pouze jako svoloč nutná ke generování peněz.

V duchu jsem si říkal, jaké to je obrovské štěstí, že jsem tohoto člověka poznal. To jsem ale ještě netušil, že další bomba příjde za dva dny.

Používám šest telefonních čísel. Pět jich je veřejně dohledatelných ale to šesté mají pouze tři lidé. Juliet, Barney a můj komerčák. Juliet je mladá holanďanka která vystudovala mezinárodní obchodní právo. Není to tak dlouho co se mi zmínila o tom, že zastupuje českou firmu v jednom česko - americkém sporu. Z jejich emailů šlo vycítit, že je nadšená tímto pověřením. Barney je Barney a komerčák se mi stará o to, aby v mých knihách nebyly nějaky sračky, za ktery bych mohl být stíhaný policií nebo soudem.

Po jedné poslední zběsilé srpnové směně, kdy v tabačce nefungovala klimatizace, jsem toho měl plny zuby. Následovaly tři dny volna tak jsem si zašel na jedno studeny pivo. Jinak já nepiju a na pivo skoro vůbec nechodím. Výjimky jsou pouze podobné dny jako tento.

Čtvrt litru ve mně zmizelo tak rychle, jako bych ho vylil do rozpálenýho písku. Z batohu se mi ozývá tupé a hluboké drnčení které zesiluje dřevěný stůl na kterém batoh leží. Pouze jedno číslo mám nastaveno na vibrace. Ostatní normálně zvoní, vlastně hají. Slayer, Pantera, Clawfinger a podobné lahůdky.

Vytahuji mobil a na displayi vidím písmena BM. Volá Barney.

„Ahoj, co se děje?“ ohlašuji se Barneymu.

„Nic, vše je v pořádku. Myslíš, že by za tebou mohl někdo přijít?“ ptá se Barney.

„Samozřejmě, že jo ale nejsem doma. Sedím na pivu. Děje se něco?“

„Celkem nic. Jen si myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ říká Barney.

„A to myslíš jako teď hned nebo zítra?“ ptám se.

„Teď. Pokud by jsi chtěl tak se můžete domluvit na později.“

„Dobře. Sedím venku v Plecháči na Masaryčce, naproti elektru Furka,“ říkám.

„Moment prosím,“ říká Barney a na malou chvíli se odmlčí.

Pauza trvala něco málo kolem půl minuty.

„Za půl hodiny budou u tebe“ ozval se najednou Barney.

„Já mám na pilno, odjíždím do Budějic. Zavolám nebo pošlu mail, čau,“ v rychlosti řekl Barney a típnul telefon.

No ty pííčo mám dost. A jak ho mám kurva poznat? A jak pozná on mě? Toto se mi honí hlavou. Na to se můžu vysrat, jdu domů, říkám si. Ale zase na druhou stranu, Barney přece není žádnej idiot. Počkám zde tu půl hodinu a uvidím. Volat mu nebudu, tak jsme domluveni.

Objednal jsem si druhy pivo a čekal.

Čumím do mobilu a kontroluji maily co mi posílají moje milovany Filipínky.

Najednou slyším „Dobrý podvečer pane Ondrejko.“

Podívám se před sebe. Přede mnou stojí muž a žena a s divným výrazem ve tváři na mě koukají.

„Posílá nás Barney, mluvili jste spolu.“

„Ano, posaďte se. Můžu se zeptat jak jste mě prosím vás poznali?“ ptám se těch dvou.

„Barney vás viděl odcházet z práce a řekl nám jak jste oblečený,“ řekla paní.

„No a to triko se zamaskovaným hákovým křížem a německy Marlbora bez kolku,“ směje se muž.

Vysvětluji jim, že to není žádnej zamaskovanej hákáč ale Offendid.

„Barney nám řekl co děláte a tak jsme se rozhodli,“ říká muž, „že by jsme vám rádi pomohli v získání nějakých informací,“ doplňuje žena.

„Já pracuji na přípravně,“ doplňuje muž.

Podívám se na ženu která ihned reaguje.

„Já pracuji v laboratoři PM,“ a poprvé se usměje.

Konec ukázky

End of a snippet from a book

Továrno na smrt, z čeho máš strach?

Poslední dobou mám v mysli docela rušno. Příčinou ale nejsou události v rodině nýbrž události v Kutnohorské továrně na smrt. Ano, nepletete se. Myslím tabačku.

Byla to dobře placená práce. Opravdu excelentní ohodnocení. Vůbec na nic jsem si nestěžoval a nabídnutá finanční odměna za práci byla neuvěřitelná. Nečekal jsem takovou dardu. Ale pro pořádek musím vysvětlit – nejednalo se o mzdu, kterou mi dával Randstad. Píši o platu odjinud. A čas pomalu plynul, a já existoval, a já přemýšlel, a já plánoval. Zrodila se ona myšlenka mé nové autobiografie z tohoto místa. V životě by mě ale nenapadlo, že vše dostane takovy obrátky.


22.11.2018 v 10 hodin 58 minut jsem měl následující telefonát z kanceláře pracovní agentury Randstad, z pobočkové kanceláře fungující přímo v areálu Philip Morris, Kutná Hora. Volala mi paní Štěpánová, Account Manager of Randstad s.r.o.


VO: Prosím.
RA: Dobrý den pane Ondrejko, u telofonu Randstad, Štěpánová. Pane Ondrejko, nemám pro vás pozitivní informaci.
VO: V jaké věci ale?
RA: Dostala jsem pokyn vás informovat o tom, že pravděpodobně Philip Morris na vás podá trestní oznámení.
VO: To si děláte srandu? Za co?
RA: Ne, bohužel ne. Proto vám to volám, aby jste byl na tuto věc připraven, že vás chce žalovat vlastně za to, co jste podnikl ohledně vaší knihy.
VO: Jo.
RA: Takže mi bylo řečeno, abychom vás na toto připravily. Byl tady kvůli tomu to řešit i náš pan ředitel.
VO: Jo.
RA: Takže, aby jste todle to věděl.
VO: Páne jo, ti mají ale strach ve Philip Morris, že vylezou na světlo věci, o kterých se neví. Dobře, děkuji za info.

Nyní následovaly moje soukromé požadavky na kancelář Randstadu které s ničím nesouvisí. Randstad se zachoval pěkně a mnou požadované věci jsem měl obratem ve svém emailu. Hovor pokračoval dále.

VO: A za tuhle tu informaci vám děkuji mnohokrát, ohledně toho Philip Morris.
RA: No asi jsem vás nepotěšila no ale
VO: ne, ne, ne,néééé!!! (snažím se přeřušit volající stranu) právě, že naopak. Právě, že jste mě potěšila a udělala mi velkou radost.

Další a konečnou část hovoru není nutné komentovat. To nejdůležitější je zde. Obratem volám do jedné pražské redakce a konzultuji s ní informace, které jsem právě dostal. Společně se shodujeme na tom, že tady kurva něco nehraje, že tady není vše košér a někdo má velké obavy, aby se nedostalo ven něco nepatřičného.

Proč se dělají takovy štěky popravdě moc nechápu. Vždyť kniha ještě ani nevyšla, nikdo nemůže vědět, co v ní bude a už se podávájí trestní oznámení a žaloby? Tady jsem buďto píchl do vosího hnízda nebo jsem urazil něčí patologickou ješitnost. Mluvím o vyšším managementu.


Ukázky z knihy:

Takovým mistrům je to jedno. Ti mě spíš v oblibě neměli. A není se co divit. Pokud jim bude nějakej brigoš vytýkat jejich nedostatky, jejich organizační neschopnosti, bude pochopitelně nevolníkem. Namátkou vemu jeden den na Gesce, kdy na pracovišti byli dělníci rozmístěni tak nepochopitelným způsobem, že na stroji 16 byl jeden modrej, na stroji 2 také jeden. Na Focke 16 a 2 také po jednom. Neměl nás tedy kdo střídat. Jenže na výrobáku 27 jich bylo 5. Nepochopitelně přidělených pět lidí, kdy tři mohli jít hrát, na celých 12 hodin, karty. Vytočil jsem se a šel hledat mistra. Našel jsem ho na nové hale a vysvětlil mu, jak jsou lidi blbě rozdělení a rovnou mu navrhl řešení, které nebude mít negativní dopad na výrobu drog. Dal mi volnou ruku, já sebral 3 lidi a poslal je točit mašiny 16 a 2, z dvojky jsem stáhl kluka, kterej točil Focke 16 a 2. Bylo provedeno a vše bylo v pohodě.

****

Jinej mistr dnes sedí na relaxu a mele slátaniny o tom, jak mě zajímají jenom pauzy a diví se tomu, že mě nevyrazil už Kotek.

Zapřemýšlel jsem. Bože je toto normální? Kotek byl pan mistr. Jenže se někomu znelíbil a oni ho vyhodili. Nechtěli ho tam. Využili prostě toho, že je fabrika celá ve sračkách a šup s ním ven. Nikoho nezajímalo, že je v tom Kotek nevině, nikoho nezajímalo, že mechanici nejsou schopni opravit baličku č.13, nikoho nezajímalo, že nejsou náhradní díly. Prostě se potřebujeme Kotka zbavit tak využijeme tohoto stavu. To, co přišlo po Kotkovi má úplně stejnej efekt jako semeno vystříkany do sklenice s mlíkem. Jen plave a není vidět.

****

A najednou z něho vypadla věta, že nevím kolik má Philip Morris právníků a že to je nenormální stavět se proti takovéto firmě.

Lukáši to myslíš vážně?
Já nejsem žádnej přizdisráč kterej se lekne nebo kterej se bojí, že ho kousne pes. Seru na to, kolik má firma právníků. Tady jde o princip, ne o to, že na mě firma pošle plný autobus svých Judr. ovcí. Ale víš co je nejdůležitější? Já mám ty lidi u mašin, na rozdíl od tebe, rád. Strašně moc bych jim přál lepší podmínky v práci a ve skrytu duše doufám, že se, díky té knize, alespoň něco zlepší. Co pro ně děláš ty? Nic. Neotevřeš hubu, protože se bojíš, že tě přeřadí na méně placenou práci nebo máš obavy, že tě dostihne osud alá Kotek.

_______________________________________________

A tento management na mě chce podat trestní oznámení nebo žalobu? Za co proboha? Myslím si, že by si ti nahoře měli sáhnout do svědomí a podívat se na to, jak se chovají ke svým zaměstnancům a proč najednou kmenoví utíkají a nechtějí pro PMI již dále pracovat.

A pro Philip Morris Kutná Hora mám vzkaz. 

Zastrašování v podobě trestního oznámení nebo žaloby není dobře zvolená strategie. Na toto vám z vysoka kašlu. Nemám z vás strach a za takovéto jednání vás po pravdě nenávidím. Udělám vše pro to, aby se vaši zaměstnanci měli lépe a v případě žaloby z vaší strany s vámi s naprostým klidem půjdu dál. Třeba až k International Court of Justice v Haagu.* 

*(Pro neanglicky mluvící. International Court of Justice je mezinárodní soudní tribunál sídlící v nizozemském Haagu v Paláci míru.)