Snippet from book.

Kapitola pátá

Barney

Přečetl jsem si instrukce a šel si ven zapálit. Přemýšlel jsem nad tím. Velký problém jsem viděl ve dvou věcech. První byla, dostat se nějakým způsobem do PM jako zaměstnanec. Druhá, najít tam nějakou osobu, která mě zasvětí do interního chodu a praktik firmy. Největší problém jsem ale viděl v tom, jak se tam dostat. To, že tam někoho najdu, jsem odsouval jako druhotnou veličinu. Realita ale byla jiná. Do PM jsem se dostal jako nůž do másla. Problém byl najít tu osobu. Uvnitř firmy totiž panuje taková zvláštní forma komunikace ve směru firma-zaměstnanec.
Já bych to nazval despotickou diktaturou.

Pamatujete si někdo na báseň Král Lávra?

Král Lávra měl oslí uši. Ač byl chytrý, styděl se za ně a schovával je. Když potřeboval oholit a upravit vlasy, pozval si holiče. To bylo pouze jednou za rok. Ten pochopitelně oslí uši uviděl, a aby nedošlo k prozrazení, jak král Lávra vypadá, nechal král pro jistotu toho holiče vždy popravit.

A PM, jeho top, vyšší i nižší management, se chovají asi podobně.

Takže absolutní většina lidí se drží zpět a nemluví z obavy přeřazení na méně placenou práci, nebo, v tom horším případě, okamžité výpovědi. Musel jsem tedy sáhnout k mým zkušenostem z několikaletého studia operační psychologie. A pochopitelně změnit svoje chování a být nevypočitatelný, někdy až trochu sprostý a drzý.

A vyplatilo se.

Dostal jsem se do kontaktu a seznámil se s Barneym.

S člověkem, který se pohyboval od ředitele až k operátorům. S člověkem, který mi, po jeho zjištění co chci, rozpitval PM na molekuly. Scházeli jsme se vždy mimo továrnu v nějaké kavárně. Poslední dobou to ale bylo výhradně u mě doma.

Po jeho návštěvě jsem měl vždy spodní čelist dole a hubu jsem nemohl zavřít. Nechápal jsem, jak je toto vůbec možné a divil se červeným, že jsou schopni tuto firmu a toto vedení obhajovat a zastávat se ho. Byly to sice výjimky ale byly. Na druhou stranu jsem jim nemohl nic zazlívat. Jsou to v podstatě zaměstnanci, kteří vidí, že je tu něco špatně ale do takovýchto detailů nemají možnost nahlédnout. Tvrdě pracují, aby zabezpečili svoje rodiny a děti.

Barney se postupem času vyjádřil i k takovým kauzám jako byla, v poslední době neznámější, ta s rozkrádáním a zakončená zásahem Policie, o korupci a zkorumpovaných právnících včetně ostatních důležitých lidí, o užívání drog a to od vysoce postavených lidí až po některé mechaniky, o vědomém vyrábění závadných cigaret až po pohrdání zaměstnanci kteří jsou bráni pouze jako svoloč nutná ke generování peněz.

V duchu jsem si říkal, jaké to je obrovské štěstí, že jsem tohoto člověka poznal. To jsem ale ještě netušil, že další bomba příjde za dva dny.

Používám šest telefonních čísel. Pět jich je veřejně dohledatelných ale to šesté mají pouze tři lidé. Juliet, Barney a můj komerčák. Juliet je mladá holanďanka která vystudovala mezinárodní obchodní právo. Není to tak dlouho co se mi zmínila o tom, že zastupuje českou firmu v jednom česko - americkém sporu. Z jejich emailů šlo vycítit, že je nadšená tímto pověřením. Barney je Barney a komerčák se mi stará o to, aby v mých knihách nebyly nějaky sračky, za ktery bych mohl být stíhaný policií nebo soudem.

Po jedné poslední zběsilé srpnové směně, kdy v tabačce nefungovala klimatizace, jsem toho měl plny zuby. Následovaly tři dny volna tak jsem si zašel na jedno studeny pivo. Jinak já nepiju a na pivo skoro vůbec nechodím. Výjimky jsou pouze podobné dny jako tento.

Čtvrt litru ve mně zmizelo tak rychle, jako bych ho vylil do rozpálenýho písku. Z batohu se mi ozývá tupé a hluboké drnčení které zesiluje dřevěný stůl na kterém batoh leží. Pouze jedno číslo mám nastaveno na vibrace. Ostatní normálně zvoní, vlastně hají. Slayer, Pantera, Clawfinger a podobné lahůdky.

Vytahuji mobil a na displayi vidím písmena BM. Volá Barney.

„Ahoj, co se děje?“ ohlašuji se Barneymu.

„Nic, vše je v pořádku. Myslíš, že by za tebou mohl někdo přijít?“ ptá se Barney.

„Samozřejmě, že jo ale nejsem doma. Sedím na pivu. Děje se něco?“

„Celkem nic. Jen si myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ říká Barney.

„A to myslíš jako teď hned nebo zítra?“ ptám se.

„Teď. Pokud by jsi chtěl tak se můžete domluvit na později.“

„Dobře. Sedím venku v Plecháči na Masaryčce, naproti elektru Furka,“ říkám.

„Moment prosím,“ říká Barney a na malou chvíli se odmlčí.

Pauza trvala něco málo kolem půl minuty.

„Za půl hodiny budou u tebe“ ozval se najednou Barney.

„Já mám na pilno, odjíždím do Budějic. Zavolám nebo pošlu mail, čau,“ v rychlosti řekl Barney a típnul telefon.

No ty pííčo mám dost. A jak ho mám kurva poznat? A jak pozná on mě? Toto se mi honí hlavou. Na to se můžu vysrat, jdu domů, říkám si. Ale zase na druhou stranu, Barney přece není žádnej idiot. Počkám zde tu půl hodinu a uvidím. Volat mu nebudu, tak jsme domluveni.

Objednal jsem si druhy pivo a čekal.

Čumím do mobilu a kontroluji maily co mi posílají moje milovany Filipínky.

Najednou slyším „Dobrý podvečer pane Ondrejko.“

Podívám se před sebe. Přede mnou stojí muž a žena a s divným výrazem ve tváři na mě koukají.

„Posílá nás Barney, mluvili jste spolu.“

„Ano, posaďte se. Můžu se zeptat jak jste mě prosím vás poznali?“ ptám se těch dvou.

„Barney vás viděl odcházet z práce a řekl nám jak jste oblečený,“ řekla paní.

„No a to triko se zamaskovaným hákovým křížem a německy Marlbora bez kolku,“ směje se muž.

Vysvětluji jim, že to není žádnej zamaskovanej hákáč ale Offendid.

„Barney nám řekl co děláte a tak jsme se rozhodli,“ říká muž, „že by jsme vám rádi pomohli v získání nějakých informací,“ doplňuje žena.

„Já pracuji na přípravně,“ doplňuje muž.

Podívám se na ženu která ihned reaguje.

„Já pracuji v laboratoři PM,“ a poprvé se usměje.

Konec ukázky

End of a snippet from a book