NATY

Jsou věty, které ve mně probouzí vlny emocí pokaždé, když je vyslovím. Nikdy jsem nemohl říci, že jsem zamilovaný. Nikdy to ke mně nesedělo. Ale něco jsem kdysi prožil. Byl to docela šok. Představte si, stalo se to tak rychle, že jsem nemohl uvěřit tomu, jak se dokáže život otočit na hlavu vteřinu poté, co se něco takového stane. Asi jsem se tenkrát opravdu zamiloval. Jmenovala se Naty. Ano, Naty s nádhernýma očima a vlasy jako podzimní listí. Žena, která se nádherně směje. V den, kdy jsem ji poprvé uviděl, se pro mě čas zastavil. Byla úžasná, snová, nádherná. Byla jiná než všechny ostatní. Krásná a elegantní postava se smíchem, který by rozpustil i ledovou horu. Připadal jsem si jako ve snu.  Ovšem jak už to v životě bývá, Ten sen se rychle změnil v noční můru. Má duše se ocitla v temných hlubinách, které jsou tak plné beznaděje a prázdnoty, že by se v nich mohlo utopit stádo nešťastných slonů. A já? Stal jsem se zlomeným mužem, stínaným vlastními démony.

Dodnes si pamatuji na den, kdy jsem ji poprvé spatřil. Její tělo bylo jak skok do jiného světa, do světa krásy a vášně. Byla tak jiná, tak neobvyklá, tak neodolatelná. Nemohl jsem odolat jejímu přitažlivému kouzlu. Její oči mě přitahovaly jako silný magnet, její úsměv mi zastavoval dech a její hlas mi zněl v uších jako ta nejsladší melodie. Sešel se den se dnem a nastěhovala se ke mně. Avšak ne jako družka nýbrž jako podnájemnice. Bydlela u mě jen krátkou dobu, ale bylo to dost dlouho na to, abych dokázal proniknout pod její povrch a poznat, co se skrývá pod tím sofistikovaným pláštěm divoké ženy. Žena, která vypadala jako nesmělá dívka, když spala, odkrytá a jen v kalhotkách. Omylem jsem tenkrát vešel do jejího pokoje a takto ji spatřil. Byl to pohled, který by vám vyrazil dech, pokud byste měli tu možnost vidět to, co tenkrát já. Její křehkost, její zranitelnost, její lidskost, všechno to bylo tak krásně odhalené. Její vlasy. Byly jak zlato, jenže zamčené za dveřmi, které jsem nebyl schopen otevřít, protože jsem měl kapsy plné jen prázdných slibů.

Cítil jsem však už v té době, že to asi nedopadne tak, jak bych si ze srdce přál. Není to tak, že bych to nepředvídal. Věděl jsem, že si hraju s ohněm a tyto hry mě unášely pryč. Dál a dál od Naty. Nechtěl jsem to ale nedokázal jsem odolat touze po kokainu a alkoholu. Byla to smrtící kombinace, která otrávila mou duši a naplnila srdce hořkostí. Neplacení alimentů pak bylo jen třešničkou na dortu mého sebezničujícího životního stylu. Alkohol a kokain byly pro mě jako dvě nohy, na kterých jsem se snažil stát a dávali mi falešný pocit, že jsem někým výjimečným. Ve skutečnosti jsem byl jen člověk, který se utápěl v moři vlastních chyb. Přestal jsem poznávat, kde končím já a kde začíná ten nařasenej chlap, kterýho mi ukazovalo zrcadlo. S každým dalším douškem a každou novou lajnou, jsem se propadal do temnoty. Bylo to jako tanec s ďáblem, který mě neustále lákal k dalšímu kolu.

Začal jsem si tenkrát uvědomovat, že je něco špatně. Že touto cestou se k Naty nikdy nedostanu. Vše jsem před ní skrýval, aby nenabyla podezření. Přes veškery pekelny partie jsem se každy ráno těšil na to, až ji uvidím, až se s ní setkám. Každou noc jsem snil o tom, jak ji držím v náručí, jak ji hladím po vlasech, jak ji líbám. Chtěl jsem ji šukat od rána do večera. Chtěl jsem ji, chtěl jsem ji celou. Chtěl jsem ji mít jen pro sebe. Pomaličku jsem začal kašlat na drogy a chlast. Cítil jsem, že mi to překáží. Začínal jsem cítit velké obavy a strach. Ze všech strachů, které mě kdy sužovaly, byl největší ten, že jí nebudu umět říct, jak se mi líbí. Těžko se hledají slova, když se vám hrudník stahuje, když se Naty smála, když tancovala, když se na vás dívala. A víte co? Ani mi nevadilo, že kdysi brala drogy. Kdyby mi nabídla, ihned bych si s ní dal i já. Tak moc jsem se do ní zbláznil.

Ve své poblázněnosti za Naty jsem ale začínal čím dál víc pochybovat o tom, že bude jednou moje. Naty byla nádherná melodie kterou jsem chtěl hrát na tom rozbitym klavíru co byl nahoře na náměstí. Ale jak může člověk, který se utápí v záplavě alkoholu a drog, hrát tak krásnou symfonii? Jak může člověk, který se opaluje ve své vlastní sebelítosti, očekávat, že bude schopen milovat a být milován? Tenkrát jsem si začal poprvé říkat, že je Naty majákem v moři mé beznaděje. Miloval jsem ji. Alespoň jsem si tenkrát myslel, že ji miluji. Ale může opravdu člověk milovat, když je tak zatraceně ztracený ve svých vlastních závislostech?

A pak přišel ten den. Naty byla jako víla, která se objeví a zase zmizí. Jako vítr, který se mění a nikdy nezůstává na jednom místě. Jako voda, která proteče mezi prsty, aniž bych ji mohl chytit. A jako oheň, který hoří a ničí všechno kolem. Ten den byl jako pád z houpačky. Zmizela. Nebyla ona, nebylo její tělo, nebyla její přítomnost. Jen smutek a žal. Později jsem zjistil, že ji zavřeli do vězení. Zhroucení? Ano, ale taky úleva. Věděl jsem, že je na bezpečném místě, ačkoli ne na místě, kde bych ji chtěl mít. Zůstal jsem sám, s bolavým srdcem a prázdnou duší. Byl jsem zlomený. Tenkrát jsem si řekl, že když už jsem se rozhodl jít do pekel, mohl bych si to aspoň užít. Ale jak se ukázalo, peklo není tak zábavné místo, jak se mnohým zdá. Ale přežil jsem to.

Roky stráveny v kriminálu mě však probudily. Odešel jsem jako muž, který měl skoro vše, a vrátil jsem se jako troska, která neměla nic. Ani Naty. Když mě pustili, bylo to najednou nějaky jiny. Něco ve mně umřelo. Něco, co mě k Naty táhlo, se nějak vytratilo. Takže teď co? Zapomněl jsem? Odpověď je ne. Nezapomněl jsem a nechci zapomenout. Protože láska není o dokonalosti, je o akceptování nedostatků, je o tom být tam pro někoho, když to potřebuje. A já jsem tady. Teď si ale nejsem jistý pro koho. Do Naty jsem byl blázen a na tom už nikdo nic nezmění. Přemýšlím nad tím, co mi asi zbylo. Možná jen bolest a lítost. Ale taky možná naděje. Naděje, že se můžu změnit. Že mohu přestat být tím, kým jsem byl a stát se někým jiným. Někým, kdo si zaslouží lásku ženy jako je Naty. Teď se už můžu přiznat. Ano, miloval jsem ji. Ale milovat Naty pro mě bylo jako když se zamilujete do úplňku. Je to krásny, nádherny ale nedosažitelny. Je to jako když se vaše duše zamiluje do hvězdy, která je tak daleko.

A tak zde sedím a píšu tyto řádky. K napsání mě donutil včerejší sen. Zdálo se mi o Naty. Byla to krásná chvíle a já měl pocit, že mám v životě konečně něco krásnýho. Ale pak jsem se probudil a uvědomil si, že jsem se zamiloval do něčeho, co jsem nemohl nikdy mít. Jako když se zamilujete do oblaku. Můžete ho sledovat, obdivovat jeho krásu ale nemůžete ho nikdy držet v náručí. Jak vidíte, život není vždy tak růžový, jak se zdá. Ale alespoň jsem se jednou zamiloval. A to mi dává aspoň malý náznak naděje, že i přes všechny moje chyby a selhání mohu najít nějaký smysl v tomto chaotickém světě. Protože i když jsem se utápěl a prožíval si peklo, měl jsem aspoň něco, co mě drželo nad vodou. Naty.

Příběh jako ten můj je varováním pro každého, kdo se chystá vstoupit do světa drog a alkoholu. Hlavně pro moji dceru Naomi. Je to cesta, která vás možná přitahuje svou lesklou fasádou, ale za ní se skrývá pouze temnota a záhuba. Je to zkurveny svinstvo, ktery vás připraví o to nejcennější, co máte. A tak si přeji, abyste si uvědomili, že vaše rozhodnutí mají důsledky. A ty mohou být často mnohem horší, než si umíte představit. A Naty? Její vzpomínka mi zůstává jako hořké připomenutí toho, co jsem ztratil a co bych mohl mít, kdybych byl někým jiným. Někým lepším. A právě to mě nutí jít každý den znovu a znovu do boje s mými démony, kteří se drží jako vši a ne a ne zmizet. I když je to těžké, vím, že to stojí za to.