Viliam Ondrejka

 Celou noc píši. Moje nová kniha bude skandální. Odhalím v ní tajemství, která měla zůstat skrytá. Stránky se plní, slova proudí a já cítím vzrušení z toho, co právě tvořím. K ránu mi ale dochází síly. Desáté kafe sotva drží mé víčka otevřená a žaludek se hlasitě ozývá. Potřebuji jídlo.   Rozhodnu se zajít k Vietnamce do obchodu. Otevírá v sedm ráno, což mi hraje do karet. Vždycky se tam těším – nejen kvůli potravinám, ale hlavně kvůli ní. Jsem ujetej na Asiatky a tahle paní je opravdu moc pěkná. Jenže dnes mám smůlu. Za pultem vidím jejího muže a k tomu ještě problém. Nejde jim elektrika, což znamená, že nefunguje platební terminál. A já nenosím hotovost, jen kartu.   Volám Pavlovi do práce a vysvětluji situaci. Potřebuji vědět, kde najdu nejbližší obchod s potravinami, kde platí kartou. Posílá mě do COOPu v Horšovském Týně. Jsem vděčný za radu a vyrážím. Jdu ulicí dolů, přejdu koleje a na jejím konci spatřím světlo naděje pro hladové – prodejnu COOP....

Život je plný nečekaných momentů. Kolikrát se vám stalo, že jste potkali někoho z minulosti na zcela nepravděpodobném místě? Na ulici, v obchodě, nebo třeba v lékárně? Když jsem si šel vyzvednout léky v Domažlické lékárně, rozhodně jsem netušil, že mě čeká setkání s Evou, dívkou, kterou jsem znal ještě ze střední školy. A už vůbec jsem nečekal, že se dozvím něco, co bych nejraději nikdy vědět nechtěl.   Věk a ironie osudu?  Jak člověk stárne, začne si uvědomovat věci, které kdysi považoval za vzdálenou budoucnost. Najednou vám už není dvacet, ani třicet. Léta ubíhají rychleji, než byste si kdy dokázali představit. Můj současný životní bod je moment, kdy si říkám, že bych si měl pomalu nechat vzít míry na rakev. Ale to neznamená, že bych se měl vzdát života a přestat si ho užívat po svém.    Den se odehrával celkem obyčejně. Po kontrole na chirurgické ambulanci jsem vstoupil do lékárny, vyzvedl si léky které nesouvisely s mojí diagnózou ale potřeboval jsem je. N...