Já a Viagra.

Život je plný nečekaných momentů. Kolikrát se vám stalo, že jste potkali někoho z minulosti na zcela nepravděpodobném místě? Na ulici, v obchodě, nebo třeba v lékárně? Když jsem si šel vyzvednout léky v Domažlické lékárně, rozhodně jsem netušil, že mě čeká setkání s Evou, dívkou, kterou jsem znal ještě ze střední školy. A už vůbec jsem nečekal, že se dozvím něco, co bych nejraději nikdy vědět nechtěl.

 

Věk a ironie osudu?  Jak člověk stárne, začne si uvědomovat věci, které kdysi považoval za vzdálenou budoucnost. Najednou vám už není dvacet, ani třicet. Léta ubíhají rychleji, než byste si kdy dokázali představit. Můj současný životní bod je moment, kdy si říkám, že bych si měl pomalu nechat vzít míry na rakev. Ale to neznamená, že bych se měl vzdát života a přestat si ho užívat po svém. 

 Den se odehrával celkem obyčejně. Po kontrole na chirurgické ambulanci jsem vstoupil do lékárny, vyzvedl si léky které nesouvisely s mojí diagnózou ale potřeboval jsem je. Nemám tady doktora a na chirurgii mi doktor s širokým úsměvem vyšel vstříc. Odešel jsem od přepážky a zamířil k malému stolku, kde jsem si chtěl schovat účtenku. Na stole ležel recept na léky Prestarium Neo, Condrosulf a Neurol. Typická kombinace na krevní tlak, klouby a uklidnění. Okamžitě jsem si pomyslel, že ho tam asi nechala nějaká babička. Zdravotní trable seniorů jsou věrným společníkem v lékárnách. 

Najednou slyším za sebou cizí hlas: 

"Viliame, no to snad není možný! Jsi to ty?" 

Otočím se a vidím Evu Synkovou, bývalou spolužačku ze střední školy. Už to byly roky, co jsme se neviděli. Když jsem se podíval na recept na stole, došlo mi to. Bylo tam její jméno. Takže to nebyl zapomenutý recept důchodkyně, ale její vlastní recept. Začali jsme si povídat. O životě, práci, zdraví. A pak se zeptala:

 "Taky už s věkem potřebuješ čím dál víc prášků?" 

 S úsměvem jsem odpověděl: 

"Jasně. Bez nich už bych nestíhal šukat ty osmnáctky a devatenáctky." 

Pomalu jsem vzal ze stolu dvě krabičky léků. První byla Viagra, druhá byla Levitra a dal jsem si je do náprsní kapsy. Nečekaná reakce a Eva zčervenala. Vykoktala něco o tom, že už musí jít, a rychle popadla recept. 

"To není můj, zapomněla ho tu moje známá," 

prohlásila tak přesvědčivě, jak jen mohla. Pak přistoupila k pultu, požádala lékárnici o dva balíčky kondomů, zaplatila, zamávala mi a zmizela ve dveřích. Chvíli jsem tam stál a říkal si, jaká je to zajímavá náhoda, že její známá má stejné jméno. Nebo to nebyla náhoda? Myslím si, že si recept vyzvedne raději v nějaké klidnější lékárně, kde nebude potkávat lidi z minulosti, kteří by ji mohli přivádět do rozpaků. Tak či onak, ten den mi připomněl dvě věci: 

• Nikdy neodkládejme humor, ani když nám přibývají roky. 
• Nikdy nepochybujme o tom, že život má svůj smysl pouze tehdy, budeme li se chovat jako spořádané a slušné ovce.

Zatímco moji vrstevníci pomalu vcházejí do světa, kde se největší vzrušení odehrává mezi čajem o páté a debatami o výhodách nového kloubního mazání, já si stále užívám života naplno. Experimentuji, odmítám usednout na zadek a dívat se, jak se svět točí beze mě. Ženy v mém věku? Většinou už se pomalu smiřují s přechodem, s tím, že vášeň je jen vzpomínkou, a jakékoli dobrodružství se mění ve strašáka místo vzrušení. Bojí se experimentovat, bojí se rozbít svůj pečlivě vystavěný režim, kde má každý den přesně stanovené limity. 

A já? 

Odmítám být jejich součástí. Beru si od života vše, co mi nabízí. Jestli to znamená balíčky Viagry a Levitry, budiž. Protože na konci dne si člověk musí položit otázku: Chci svůj život jen přežívat, nebo ho opravdu žít? A já mám odpověď jasnou.