Když se pohostinnost mění v otupělost.
Kam až to chceme nechat zajít?
Jdu chodbou ubytovny, běžný den, nic zvláštního. Maršálovi chci dát ke dveřím jeho kanceláře jen nějaké technické tiskovniny. A proti mně se vrávoravě žene Ukrajinka. Její chůze je rozhozená, nekoordinovaná, připomíná spíš scénu z nočního baru než z ubytovacích prostor. Snaží se udržet balanc, opírá se o pračku v umývárně, aby se nesložila na zem.
Zastavuji se. Ne z lítosti. Znechuceně. Její obličej škube podivnými tiky, evidentně má co dělat, aby nepozvracela podlahu. Snaží se dojít k oknu, hledí ven jakoby ztraceně, pak se otáčí a tápe zpět. Ten pohled je vypovídající – člověk zcela mimo. Opilá na šrot. Komunikace s ní je nemožná. Radši mizím. Nechci být svědkem toho, co přijde dál.
Ale nedá mi to. Co se to tu vlastně děje?
Nejde o jednu opilou osobu. Jde o to, co všechno jsme jako společnost ochotni tolerovat pod nálepkou „pomoci“. Kde je ta hranice mezi lidskostí a slepou benevolencí? Přijímáme lidi v nouzi – v pořádku. Ale měli bychom zavírat oči před tím, jak se někteří z nich chovají?
Zatímco jejich blízcí čelí válce, oni si tady užívají azyl bez špetky pokory. Nezájem, laxnost, a občas naprosté pohrdání pravidly. Ne všichni, to je jasné – ale právě ti, co se takhle chovají, dělají ostudu všem, kdo opravdu pomoc potřebují.
Otázka tedy zní: dokdy budeme ustupovat? Kdy přestaneme omlouvat neomluvitelné?
Pomoc nesmí být bianko šekem k nevhodnému chování. Pokud se někdo chová neuctivě ke společnosti, která ho přijala, je na místě, abychom se ozvali. Ne z nenávisti. Ale z potřeby zachovat základní úroveň vzájemného respektu.
A co kdybychom je prostě poslali zpátky?
Nabízí se jednoduchá, ale nepříjemná otázka: Není nejvyšší čas říct dost a poslat většinu Ukrajinců domů? Ne ve smyslu bezduchého vyhánění, ale jako jasný signál – pokud chceš pomoc, respektuj toho, kdo ti ji dává. Pokud ne, sbal se a běž bojovat za svůj domov. Vážně. Protože když někdo místo obrany vlasti volí hyenistický útěk a pak tady zneužívá svobody jako záminky k zahálce, alkoholu a nulové odpovědnosti, nevzbuzuje soucit. Vzbuzuje pohrdání.
Západní pomoc není nekonečná. A naše trpělivost taky ne. Možná právě návrat do reality – té tvrdé, zničené a krvavé – by některým připomněl, proč vůbec odešli. A že útěk není licence k podvodnému získávání sociálních dávek a k hulvátskému a arogantnímu chování. Patrioti totiž bojují. A i když někteří Ukrajinci neutíkají se zbraní v ruce, aspoň se chovají s úctou k zemi, která je přijala.
Někteří si ale pletou azyl s all inclusive dovolenou. A pak se chovají jako hyeny – zcela bez skrupulí, bez studu, bez smyslu pro odpovědnost. Možná je tedy na čase jim připomenout, že pohostinnost není povinnost a že svoboda se neválí na zemi jako prázdná flaška od vodky.
Útěk nebo zbabělost? Patnáct otázek na které bych rád znal odpověď.
Na Ukrajině zuří válka. Tři roky bez přestávky, tři roky plné zkázy, utrpení a smrti. Celý svět o tom ví, každý to vidí – a přesto se najdou tací, kteří jako by na to zapomněli. Proč?
V každé zemi, v každé historické epoše bylo považováno za čest bránit svou vlast. Mladí lidé šli do války s vědomím, že jejich svoboda není samozřejmostí. Proč je dnes tolik výjimek?
Morální povinnost mladého muže – zejména v čase války – je stát za svou zemí. Neutíkat od ní. Nečekat, že to někdo odmaká za něj. Proč se Ukrajinci takto nechovají a je jim lhostejné, že za jejich svobodu umírají příslušníci jiných států?
Proč tolik mladých Ukrajinců místo obrany svého domova prchá za hranice? Ne do první bezpečné země – ale až do pohodlnějšího života, často bez zájmu vrátit se zpět.
Jejich rodiny, příbuzní a kamarádi zůstávají doma. Bojují, umírají, mizí v zákopech. A oni? Jsou tady, v bezpečí, bez výčitek. Co je toto za povahy?
Někteří se zde chovají, jako by válka neexistovala. Jako by jim nevadilo, že jejich krajané hynou. Žádný soucit. Žádná snaha pomoct. Jen útěk před odpovědností. Co je toto za zvířata? Takto se člověk přece nechová nebo ano?
Často se skrývají před ukrajinskými úřady, falšují dokumenty, vyhýbají se odvodům. Je tohle obraz hrdinství?
Je správné, aby je Česká republika nadále chránila, když se oni sami odmítají postavit čelem k obraně vlastního státu?
Tvrzení, že „nechtějí umřít“ je pochopitelné lidsky – ale není každá svoboda vykoupena krví? Nechtěli by být na jejich místě i ti, kdo už šanci bojovat nemají?
Můžeme vůbec mluvit o solidaritě, když se jeden národ obětuje a jiní z něj utíkají?
Někteří z těchto mladíků žijí v Česku jako by se jich válka netýkala – zábava, alkohol, arogance. To není pomoc. To je výsměch. Proč s tímto někdo něco neudělá?
Co to vypovídá o jejich vztahu ke své vlasti? Je pro ně Ukrajina jen místo narození, nebo skutečný domov hodný obrany?
Pokud utečeš ve chvíli, kdy tě tvoje země nejvíce potřebuje – máš právo pak žádat o respekt, úctu nebo výhody?
Skutečný patriot není ten, kdo nosí vlaječku. Je to ten, kdo se vrátí domů, když ho jeho země volá. Kdo přijme tíhu osudu, ne jen jeho výhody. Jaké sebrance to vlastně Česko pomáhá?
A možná poslední otázka: Kolik svobody ještě ztratíme my, když budeme chránit ty, kdo tu svou dobrovolně opustili?
A nebyl bych to já, kdybych si do ohníčku nepřilil trochu toho olejíčku. To, že je Ukrajina víceméně fašistický stát je všeobecně známo. Ukrajinci dělali horší zvěrstva, než si dovolil třeba sám Adolf Hitler. Proč tedy v této době všichni tolik pláčou za Ukrajinu a na Rusko hází jen výkaly? Rusové, ať jsou jací jsou, naši republiku osvobodili. Jim vděčíme za to, že se dnes máme tak jak se máme. Nechci zacházet do konspirativních detailů. Vycházím z podstaty, jak to je v Česku dnes a jak by to asi vypadalo, kdyby WW2 vyhrál někdo jiný. Ukrajina bojovala proti Sovětům a později Rusům, Polákům, Čechům a Židům. Víme vůbec komu že to dnes pomáháme? Osobně si tím nejsem až tak jistý.
Komentáře
Okomentovat