Opět GBEJT.

 Chtěl se ztratit, ale místo toho našel svět, ve kterém už nešlo nic napravit. 

 Putoval světem jako by měl v patách vítr. Vždycky hledal něco víc — nový horizont, další výzvu, jiný život. Nebyl to útěk, spíš touha. Touha žít naplno, dýchat hluboce, nezemřít mezi stěnami, které nikdy nevybral. Byl to člověk, kterého jste potkali jednou a už jste na něj nikdy nezapomněli. Ne kvůli jeho tváři, ale kvůli explozi, která s ním přišla. Byl to druh exploze, která se nevešla do místnosti a nutila vás přehodnotit, co považujete za důležité. A přesto skončil tady. V místě, které by před lety bez zaváhání odmítl. Ve firmě jménem GBEJT. 

 Název zněl nevinně, skoro obyčejně, jako nějaká zapomenutá stanice uprostřed polí. Ale byl to jeho zatím poslední přístav. Ne kvůli výzvě. Kvůli únavě. Zemědělství ho překvapilo. V hlíně cítil něco pradávného, opravdového. Každý kořen byl jako příběh, každé semeno jako slib. Neustále žadonil u agronoma, aby ho vzal s sebou na pole. Mezi řádky polí potom nacházel něco, co ztratil – smysl. Ne ve slovech, ale v rytmu. Pracoval rukama, a přesto nikdy nebyl blíž svému srdci. 

 Ale zem mu nedokázala schovat lidi. Byli všude. V úsměvech, které pálily jako kyselina. V šeptaných větách, které ničily důvěru dřív, než ji stačil postavit. Lži jako plevel. Zákeřnost jako vítr, co leze pod kůži. Hanye – tak jim začal říkat. Věděli přesně, jak se dívat do očí a přitom zničit duši. A nebyli to jen staří, unavení lidé, kteří se v životě naučili klamat, aby přežili. Ne. Horší bylo zjištění, že mladí, ve kterých viděl budoucnost, byli stejní. Nebo horší. Lhali s lehkostí, jakou by nikdy nečekal. Předstírali emoce, které nikdy necítili. A v tom byla ta pravá tragédie — že nic už nebylo čisté. Ani začátky. 

 Jednoho dne se vrátil. Do skupiny, kde vládla histrionita, cenzura a egoismus. Do Gbejtu online, kde slova bolela víc než činy. Nevěděl proč to udělal. Možná z nostalgie. Možná z hlouposti. Možná proto, že i zlomený člověk se občas vrací na místo, kde ztratil poslední kousek důvěry. Otázky ho pálily jako mráz na tváři: Proč znovu číst příspěvky těch, kteří přetékají prázdnými frázemi? Proč pozorovat lidi, co neumějí ani milovat, ani mlčet? 

 A přesto… někde mezi tím vším, jako když v bahně najdete křišťál, žil někdo, kdo měl v sobě světlo. Možná jen jeden člověk. Možná dva. Ale měli něco, co ostatní ztratili – good brain and mind. Klid, který neřval. Moudrost, která se nesnažila být vidět. Kvůli nim ještě nevypnul všechno. Kvůli nim ještě dýchá.

 Dnes už se moc neusmívá. Ne proto, že by zapomněl, jak na to. Ale protože ve světě, kde pravda umírá každý den, se úsměv stává kurevsky velkým luxusem. A přesto tam je. V Gbejtu. V bahně, kde je těžké najít místo mezi lží, přetvářkou a intrikami. Možná proto, že na dně všech věcí bývá největší ticho. A on vždycky věděl, že ticho je nejbližší bratr pravdy.

EPILOG. 

V zemi zrcadel, tam, kde důstojnost umírá na nástěnce u kávovaru. 

 Nebyl z těch, co by si stěžovali. Přijal tíhu té práce jako kamenitou cestu, po které se kráčí na boso. Ale existuje hranice, kdy i ti nejsilnější pochopí, že některé prostředí není prostředím — je to test. A někdy past. 

 Začalo to nevinně. Šepoty. Pokoutní soudy vedené lidmi s prázdným duchem a ostrým jazykem. Hodnotili, co měl na sobě. Ne, co vytvořil, kolik hodin strávil v dešti, co opravil, co zachránil. Ne. Jen jaký měl kabát. Jaké nosí boty. Jestli se “hodí” do obrázku, který si vymodelovali v hlavách jako ubohý plastový ideál. A pak přišlo to skutečné dno — diskuse o tom, že ho k doktorovi vozí firemní auto. Jako by životní bolest měla jezdit MHD. Jako by diagnóza byla výsada. Jako by fyzické zhroucení mělo být diskrétní, nenápadné, a hlavně: neobtěžující ostatní. Křičeli, že zneužívá výhod. Že se má chovat "normálně". Že má jet autobusem. A zatímco on stál v hale s nářadím a držel se za sešroubovanou nohu, která ho bolela při odstraňování závady, oni žvanili. Hloupě, tupě, bez vhledu, bez empatie. Jen proto, že mohli. Jen proto, že to v jejich omezených hlavách dávalo smysl. 

 Názorná ukázka projekce vlastní malosti. Lidé, kteří nikdy nevystoupili z komfortu vlastního gauče, nenávidí ty, co se pokusili žít jinak. Lidi, kteří nikdy nevytvořili hodnotu, se budou vždycky chytat detailů. Hadry. Cesty. Přestávky.Je to psychologický mechanismus přežití. Tupost si vytvoří zástupné bitevní pole, protože by jinak musela čelit pravdě: že je k ničemu. A že někdo jiný dává životu smysl, který oni nikdy nepochopí. Možná proto o něm říkali, že je divný. Jiný. Možná proto se usmívali, když krvácel. 

A možná právě proto on teď hledá místo, kde postaví důl. Ne z pomsty. Ale z principu. Důl hluboko pod tímto bahnem. Důl, který nebude těžit uhlí ani rudu. Ale pravdu. Kde každý kopanec do duše bude sloužit jako měřítko charakteru těch, co jen stáli na povrchu a házeli kameny. 

 V zemi, kde lidé měří člověka podle zipu na bundě, není divu, že ti nejlepší musí odejít pod zem, aby si zachovali čest. A tak možná zmizí. A nikdo si toho nevšimne. Ale jednou, až bude ticho po žvanění, a hlasy konečně utichnou, někdo z hlubin vytáhne pravdu. A těm, co hodnotili vzhled, nezbude nic. 

 Jen vlastní stín a vědomí toho, že prošvihli něco skutečného.