Když se pohostinnost mění v otupělost.
Kam až to chceme nechat zajít? Jdu chodbou ubytovny, běžný den, nic zvláštního. Maršálovi chci dát ke dveřím jeho kanceláře jen nějaké technické tiskovniny. A proti mně se vrávoravě žene Ukrajinka. Její chůze je rozhozená, nekoordinovaná, připomíná spíš scénu z nočního baru než z ubytovacích prostor. Snaží se udržet balanc, opírá se o pračku v umývárně, aby se nesložila na zem. Zastavuji se. Ne z lítosti. Znechuceně. Její obličej škube podivnými tiky, evidentně má co dělat, aby nepozvracela podlahu. Snaží se dojít k oknu, hledí ven jakoby ztraceně, pak se otáčí a tápe zpět. Ten pohled je vypovídající – člověk zcela mimo. Opilá na šrot. Komunikace s ní je nemožná. Radši mizím. Nechci být svědkem toho, co přijde dál. Ale nedá mi to. Co se to tu vlastně děje? Nejde o jednu opilou osobu. Jde o to, co všechno jsme jako společnost ochotni tolerovat pod nálepkou „pomoci“. Kde je ta hranice mezi lidskostí a slepou benevolencí? Přijímáme lidi v nouzi – v pořádku. Ale měli bychom zavír...