Viliam Ondrejka

Někdy si připadám, jako bych nežil mezi lidmi ale mezi zvířaty. Ale myslím si, že ani zvířata se k sobě takto nechovají. Miluji Vánoce. I když je můj postoj vůči těmto svátkům poněkud odtažitý, miluji je. Miluji tu atmosféru, a pokud máte možnost, sdílet tyto dny s milovanou osobou, je to o to víc intenzívnější. Proto nepochopím, když se někdo chová, ke svým blízkým a milovaným, jako zvíře. Zabíjí tím vše, co zabít jde. 1. ledna se potom dopoledne probudíte po oslavné noci, obejmete svoji milovanou osobu a zbytek dne vám rozhodí informace o tom, jak probíhala oslava ve vzdálenější části vaší rodiny.  

A řekl dost. Mávnul a vše skončilo. Nebyly zvířata, nebyly hory ani řeky, nebyli lidé, nebylo nic. Byl někde, co se nedalo popsat. Jeho ani lidská mysl to nedokázala pochopit natož vysvětlit. Ale stále cítil a vnímal. Cítil pot, krev i slzy ale nevěděl, že ta krev má nasládlou chuť a že slzy jsou slané. Vše jen viděl a vnímal. Čas jako by se, ne zastavil, ale strašně zpomalil. Nebylo nic ale stále viděl, nesmírně zpomalené obrazy lišky, která na kusy trhá zajíce, zmije, plující ve žlutočervené vodě, pavouka, který v oblacích kouře a síry plete svoji síť.   Chtěl se otočit, ale nešlo to. Chtěl zavřít oči, ale nefungovalo to.   Chtěl křičet ale ani to nešlo. Cítil jen, že on je v něčem, co není a neexistuje. Někde před ním se objevila intenzivní červená záře. Byla příjemná a nebyla oslňující jenže nešlo říct, odkud vychází nebo kde je její zdroj. Bylo to zvláštní. Necítil chuť ale cítil jak se mění barva jeho modrých očí v černo černou. Jeho oči, které...