„Ready.“ Jedno slovo, které přišlo pozdě.
Bylo to obyčejné slovo. Slovo, které pro nás dva mělo zvláštní význam. "Ready." Tak jsme si kdysi slíbili, že si dáme vědět, až přijde ta chvíle. A já jsem to slovo napsal. Napsal jsem ho s nadějí, s rozechvěním, s touhou znovu ji vidět, slyšet její hlas, jen tak si sednout naproti sobě a povídat si o životě, o naší dceři, o všem, co bylo i co mohlo být. Ale odpověď nepřišla. Nerozuměl jsem tomu. Nejdřív jsem si říkal, že je možná zaneprázdněná. Že si zprávy ještě nevšimla. Ale pak jsem začal pátrat... A do očí se mi nahrnuly slzy. Moje Věrka… už tu nebyla. Už mi nikdy neodpoví. A přitom jsme si byli tak zvláštně blízcí. Nežili jsme spolu, ne každý to chápal. Ale v našich srdcích jsme spolu byli pořád. Spojovala nás naše krásná dcera – a všechno nevyslovené mezi námi. To tiché porozumění, ty nevyřčené city, co zůstávaly viset mezi slovy. Čtu staré zprávy kde napsala 30. března 2021: "Dlouho jsi se neozval." A pak 12. dubna jsi psala: "Čau, jsem ve špitá...