„Ready.“ Jedno slovo, které přišlo pozdě.

Bylo to obyčejné slovo. Slovo, které pro nás dva mělo zvláštní význam. "Ready." Tak jsme si kdysi slíbili, že si dáme vědět, až přijde ta chvíle. A já jsem to slovo napsal. Napsal jsem ho s nadějí, s rozechvěním, s touhou znovu ji vidět, slyšet její hlas, jen tak si sednout naproti sobě a povídat si o životě, o naší dceři, o všem, co bylo i co mohlo být.

Ale odpověď nepřišla.

Nerozuměl jsem tomu. Nejdřív jsem si říkal, že je možná zaneprázdněná. Že si zprávy ještě nevšimla. Ale pak jsem začal pátrat... A do očí se mi nahrnuly slzy. Moje Věrka… už tu nebyla.

Už mi nikdy neodpoví.

A přitom jsme si byli tak zvláštně blízcí. Nežili jsme spolu, ne každý to chápal. Ale v našich srdcích jsme spolu byli pořád. Spojovala nás naše krásná dcera – a všechno nevyslovené mezi námi. To tiché porozumění, ty nevyřčené city, co zůstávaly viset mezi slovy.

Čtu staré zprávy kde napsala 30. března 2021: "Dlouho jsi se neozval."

A pak 12. dubna jsi psala: "Čau, jsem ve špitále."

Poslední zpráva od Věry – zmeškaný hovor. 3. dubna 2022 v 18:34.

A pak ten večer. 29. listopadu 2022. V jedenáct večer jsem se přihlásil na Facebook a poslal jí to naše domluveny slovo. Ready.

Byl jsem připraven. Jenže už bylo pozdě.

Říká se, že některé věci v životě pochopíme, až když už je nemůžeme změnit. A mně se to vrylo do srdce jako ocelový nůž. Ta zpráva, kterou jsem měl napsat dřív. Ta návštěva, která se nikdy nestala.

Přála sis mě ve chvíli, kdy ses potřebovala opřít. A já tam nebyl.

Ale láska nezmizí se smrtí. Žije v tichu, v očích naší dcery, která ti je tak neskutečně podobná, v každé vzpomínce, která mě v noci budí a přes den tíží jako kámen. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych všechno jinak.

Teď už jen sedím, hledím na staré zprávy, čtu Tvá slova, která už nikdy nedopíšeš, a šeptám Ti potichu do tmy: „Promiň, Věrko. Miloval jsem Tě. Možná jsi to nikdy neslyšela naplno, ale byla jsi kus mé duše. A navždy budeš.“