Gradenit

A řekl dost. Mávnul a vše skončilo. Nebyly zvířata, nebyly hory ani řeky, nebyli lidé, nebylo nic. Byl někde, co se nedalo popsat. Jeho ani lidská mysl to nedokázala pochopit natož vysvětlit. Ale stále cítil a vnímal. Cítil pot, krev i slzy ale nevěděl, že ta krev má nasládlou chuť a že slzy jsou slané. Vše jen viděl a vnímal. Čas jako by se, ne zastavil, ale strašně zpomalil. Nebylo nic ale stále viděl, nesmírně zpomalené obrazy lišky, která na kusy trhá zajíce, zmije, plující ve žlutočervené vodě, pavouka, který v oblacích kouře a síry plete svoji síť.  Chtěl se otočit, ale nešlo to. Chtěl zavřít oči, ale nefungovalo to.  Chtěl křičet ale ani to nešlo. Cítil jen, že on je v něčem, co není a neexistuje. Někde před ním se objevila intenzivní červená záře. Byla příjemná a nebyla oslňující jenže nešlo říct, odkud vychází nebo kde je její zdroj. Bylo to zvláštní.

Necítil chuť ale cítil jak se mění barva jeho modrých očí v černo černou. Jeho oči, které vlastně nebyly tak jak nebyl on.  Viděl spoustu věcí, které ale neexistovaly. Sic toto nechápal, uvědomil si, že právě pochopil nekonečný vesmír ve vší jeho obludnosti a krvelačnosti. Jeho myšlení bylo rychlejší jak světlo a potom jí spatřil.

Viděl jí štíhlou, vysokou, s nádhernými dlouhými černými vlasy. Ale viděl ji v ten moment nějak jinak. Jakoby se na ni díval přes křišťálový hranol lámající světlo a rozkládajícího ho na milióny barev. Navíc všechny její pohyby byly obrácené. Její krok dopředu byl krokem dozadu, její smích byl pláčem a pláč bouřkou. Uviděla ho a rychle se k němu rozběhla. Běžela k němu a on viděl, jak se od něj rychle vzdaluje. Uvědomil si, že je na druhé straně. Jako by jste byli za obráceným zrcadlem kde se láme nejen světlo ale i čas a ruku vám podává bipolární porucha. Jako by se s vámi pohybovala ve čtvrtém rozměru, kdy byla těsně vedle vás a v sekundě na kilometry daleko.

Vždy po ní ale zůstal oheň, prach, špína a bolest. Všude kde se pohybovala, toto po ní zůstalo. Uvědomil si, že vidí, jak vypadá bolest a jak se liší od toho, jak ji doposud vnímal. Teď ji vidí jako krásně růžovo fialovo černou barvu, kde černá svítí. Velmi zvláštně ale svítí. Ve skutečnosti jen strašně bolí. Najednou se s ním vše zatočilo. Rychlost se neustále stupňovala a přecházela v oslnivou bílou barvu, kde se pohled do ní nedal vydržet. Celé okolí pálilo a pálilo to všude na těle, které vlastně nebylo a již neexistovalo. A najednou byl klid. Vše ustalo ve zlomku sekundy. Otevřel oči. Cítil kapky potu, cítil sladkou krev a slané slzy.  Na stropě místnosti uviděl pohybující se stín jabloně zmítané silným větrem.