Venku chvíli hustě pršelo. Bylo to zvláštní, první déšť po zimě.
Zvuk dopadajících dešťových kapek na silnici,
jako by šeptal, co se přihodilo a co udělala.
Moje nitro je pro takovouhle deštivou noc jako stvořené.
Jsem příliš naplněn sám sebou.
Chtěl jsem pro ni v sobě moc místa, ale nenašel jsem ho.
Jsem teď plný marných nadějí, bolesti a velkého zklamání.
Už by se mezi ně asi nevešla.
Nechodím ruku v ruce s vypočítavostí, lží, intrikami a podvody.
Nevím kolik času uplynulo.
Ale uvnitř cítím, jako by to byly roky.
Roky bolesti, utrpení, intriků a zrady.
Síla a láska ze mě prchaly, jako rozlité ředidlo na podlaze.
Bolelo to.
Pokud si myslíte, že ne, jste blázni.
Moje mysl byla plná jí, než jsem ztratil rozum.
Tenkrát na mě mluvila i ve snu.
Strašně rád jsem ji poslouchal, ale teď tu je jen velké ticho.
Helen Kellerová kdysi řekla:
"Ty nejkrásnější a nejvzácnější věci na světě se nedají slyšet ani vidět ale pouze cítit srdcem".
A já s ní souhlasím, protože vím, jaké to je.
Teď jsem plný marných nadějí.
Je ve mně temnota a prázdno a já to nemohu ovládat.
Zabírají místo, kde by si mohla hovět ona.
Je ve mně tolik smutku, kterého se nemohu zbavit.
Obepíná mě jako chapadla obrovské chobotnice.
Dívám se na měsíc a chci vědět, co bude dál.
Jenže už mě nepřitahuje tak jak před několika týdny.
Ale jedním jsem si jistý jako nikdy.
Nastal čas.
