Gradenit

A řekl dost. Mávnul a vše skončilo. Nebyly zvířata, nebyly hory ani řeky, nebyli lidé, nebylo nic. Byl někde, co se nedalo popsat. Jeho ani lidská mysl to nedokázala pochopit natož vysvětlit. Ale stále cítil a vnímal. Cítil pot, krev i slzy ale nevěděl, že ta krev má nasládlou chuť a že slzy jsou slané. Vše jen viděl a vnímal. Čas jako by se, ne zastavil, ale strašně zpomalil. Nebylo nic ale stále viděl, nesmírně zpomalené obrazy lišky, která na kusy trhá zajíce, zmije, plující ve žlutočervené vodě, pavouka, který v oblacích kouře a síry plete svoji síť.  Chtěl se otočit, ale nešlo to. Chtěl zavřít oči, ale nefungovalo to.  Chtěl křičet ale ani to nešlo. Cítil jen, že on je v něčem, co není a neexistuje. Někde před ním se objevila intenzivní červená záře. Byla příjemná a nebyla oslňující jenže nešlo říct, odkud vychází nebo kde je její zdroj. Bylo to zvláštní.

Necítil chuť ale cítil jak se mění barva jeho modrých očí v černo černou. Jeho oči, které vlastně nebyly tak jak nebyl on.  Viděl spoustu věcí, které ale neexistovaly. Sic toto nechápal, uvědomil si, že právě pochopil nekonečný vesmír ve vší jeho obludnosti a krvelačnosti. Jeho myšlení bylo rychlejší jak světlo a potom jí spatřil.

Viděl jí štíhlou, vysokou, s nádhernými dlouhými černými vlasy. Ale viděl ji v ten moment nějak jinak. Jakoby se na ni díval přes křišťálový hranol lámající světlo a rozkládajícího ho na milióny barev. Navíc všechny její pohyby byly obrácené. Její krok dopředu byl krokem dozadu, její smích byl pláčem a pláč bouřkou. Uviděla ho a rychle se k němu rozběhla. Běžela k němu a on viděl, jak se od něj rychle vzdaluje. Uvědomil si, že je na druhé straně. Jako by jste byli za obráceným zrcadlem kde se láme nejen světlo ale i čas a ruku vám podává bipolární porucha. Jako by se s vámi pohybovala ve čtvrtém rozměru, kdy byla těsně vedle vás a v sekundě na kilometry daleko.

Vždy po ní ale zůstal oheň, prach, špína a bolest. Všude kde se pohybovala, toto po ní zůstalo. Uvědomil si, že vidí, jak vypadá bolest a jak se liší od toho, jak ji doposud vnímal. Teď ji vidí jako krásně růžovo fialovo černou barvu, kde černá svítí. Velmi zvláštně ale svítí. Ve skutečnosti jen strašně bolí. Najednou se s ním vše zatočilo. Rychlost se neustále stupňovala a přecházela v oslnivou bílou barvu, kde se pohled do ní nedal vydržet. Celé okolí pálilo a pálilo to všude na těle, které vlastně nebylo a již neexistovalo. A najednou byl klid. Vše ustalo ve zlomku sekundy. Otevřel oči. Cítil kapky potu, cítil sladkou krev a slané slzy.  Na stropě místnosti uviděl pohybující se stín jabloně zmítané silným větrem.

Proč to tak je?

Není to tak dlouho, co jsem si na facebooku psal s Denisou na téma Neurolu a že se cítím jako doktor z psychologické poradny. Obraceli se na mě kluci v troskách po psychické stránce a žádali mě o radu, jak se mají chovat a co mají dělat. Měli svoje tajny lásky a nevěděli jak na ně. Tenkrát jsem z toho byl opravdu na prášky ale netušil jsem, co na mě ještě čeká. Včera jsem v deset večer přijel domů a čekal na mě Tomáš. Koktal, klepal se, nebyl schopnej ze sebe dostat souvislou větu a ve tváři měl výraz, jako by před chvílí někoho zavraždil. Vzal jsem ho nahoru, udělal mu kafe, který mi koupila Míša a požádal jsem ho, ať mi řekne co se děje. Začal vyprávět a já si uvědomil, že se psychologická poradna vrátila.

Tady je jeho příběh.

Ty se mi budeš Viliamko smát ale já jsem se zamiloval. Já vím, jsem skoro stejně starej jako ty ale nesměj se mi prosím Tě. Nedal bych to, jako to nedávám teď a já Tě chci poprosit o radu.
Poznal jsem ji kdysi dávno pracovně. Měli jsme spolu normální pracovní kontakt a já jsem to takto bral. Nikdy osobně, vždy pracovně. Vždy se mi líbila, ale nepřipouštěl jsem si to. Po dvou letech to ale vzalo tak neskutečny obrátky, že jsem to přestal chápat i já. Neskutečny obrátky v tom, že se vše událo v horizontu pouhého jednoho měsíce. Byl jsem tak poblázněný, že jsem si neuvědomoval, co dělám. Potřeboval jsem dopsat nějaky části knihy a odeslat vydavateli.
(pozn. Tomáš píše básně a fejetony)

Vůbec na nic nebyl čas. Vše jsem házel za hlavu a viděl jen jí. Byl jsem za to, že ví, jak moc jsem se zamiloval, protože mi to dávala i částečně najevo. Strašně moc jsem se zamiloval, ale taky jsem se hodně brzdil. Nechtěl jsem jí to dávat tak okatě na vědomí. Měl jsem nějaky podvědomy obavy z toho, že tady není něco tak, jak by mělo být.
Říkal jsem si pro sebe, že můžeme být jen přátelé, protože to je taky možnost jak být s tím, koho milujeme. Začal jsem každým dnem cítit, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí její obětí a chtěl jsem s ní být pořád. Byla schopná ke mně přijet o půlnoci a odvézt si mě domů k sobě. Každý den pro mě byla schopná přijet. 
Já věděl o jejich předchozích vztazích, ale vycházel jsem pouze z toho, co mi řekla ona. Věděl jsem o posledním vztahu, z kterého utekla. 

O sobě jsem jí řekl skoro všechno. Že jsem chodil do práce a čerpal materiály pro fejetony, že jsem poprvé v životě evidovaný na Úřadu práce a napíši o tom seriál článků, že jsem rebel a mám rád extravagantní život. Snažil jsem se jí postupně říci všechno. Došlo to až do stádia, kdy jsem měl žít společně s ní. Jenže potom přišel den, kdy jsem zjistil, že tady opravdu není něco v pořádku. Jednoho dne přijel její bývalý partner na návštěvu. Nadávala na něho a holedbala se tím, že se k němu nikdy nevrátí. Jenomže ten den to bylo nějak jinak. Já seděl opodál a psal báseň o upírech. Ona s ním pila kafe a začali se spolu bavit nějak jinak. Usmívali se na sebe, šeptali si a mrkali na sebe. Neznal jsem téma jejich rozhovoru. Něco mi začalo docházet v momentě, kdy mi řekla, že s bývalým odjede k němu domů pro nějaky zbytky věcí co tam ještě má. Odjížděla ve tři hodiny odpoledne. Cesta tam trvá hodinu a půl. Zpět to samé. A já poznal, že tady něco nehraje, že se schyluje k něčemu, co nechci. Pořád jsem přemýšlel nad posledním a předchozím dnem a v ten moment mi docvaklo, že se to podělalo. Nevolala z cesty ani nepsala, jak to měla ve zvyku dělat. Řekl jsem jí proto, že chci domů.

Sbalil jsem si všechny věci a čekal, až přijede. Přijela večer o půl desáte. Šel jsem si pro nějaky věci a ona mezi tím automaticky odnosila všechny moje věci do auta. Bez jediného slova. V ten moment jsem si uvědomil, že se něco stalo a, že se domů nevrátila sama. Její chování tomu přesně odpovídalo. Po cestě bylo ticho. Doma mi vrátila klíče od bytu, vyndal jsem si všechny věci z auta. Potom mi automaticky podala elektronickou cigaretu, kterou měla půjčenou. Opět bez jediného slova. Nasedla do auta a odjela. Ještě jsem ji po hodině zkusil zavolat a říct ji, ať si pro mě přijede, když mi tolikrát opakovala, jak moc mě miluje. Řekla, že ne. Je to pochopitelny když tam už měla jinýho což mi později potvrdila i osoba, do které bych to nikdy neřekl a kterou v podstatě ani neznám. To je vše Viliamko. Teď tu sedím a ptám se proč? Odpověz mi prosím, poraď mi prosím Tě. Co mám dělat?

Sedím a koukám na bezhlavě zamilovanyho člověka, kterej si, ve svým věku, neví rady. Jeho bezradnost přisuzuji tomu, že je dlouho sám a jeho majetnickému pojetí. Tomáše znám a je to jeho negativní vlastnost. Pokud má partnerku, chce ji jen pro sebe. Život ho naučil nikomu a nikdy nevěřit. Není to zase až tak katastrofální, prostě jen nevěří. Na druhou stranu je docela obtížné si jeho důvěru získat. 

"Tome, moje rada je v tomto případě pouze jedna. Zapomeň na ni ale rychle." 
Koukám na něj, jak se rozklepal a v rychlosti se snažím dodat pár vět, než mi tu zkolabuje.
"Tady máš kamaráde hned několik nabízejících se možností. Ale začnu tou, kterou jsi to podělal ty. Nevím co přesně jsi ji řekl, ale žádná ženská se nezamiluje do chlapa na podpoře. Nevím jak moc zná Tvoji skutečnou situaci ale toto jsi podělal. Nic jsi ji neměl říkat. A teď ty další. Všem kundám jde jen a jen o to, aby měly dostatek peněz. Láska? Běž do prdele vole, protože toto se dnes nenosí. Jen Tě tahala za nos a je vidět, že to docela umí. To, že pro Tebe přijede s klidem o půl noci je už jasny. Chtěla by tě mít s největší pravděpodobností jen pro sebe a co nejrychleji Tě začít využívat. Další možností je to, že Tě chtěla vedle sebe pouze proto, že to vypadá in. Mít za přítele spisovatele. Vím to podle sebe. Toto je totožny. Víš ty co? Je půl druhé ráno. Bež spát a uvidíme jak se probudíš."

Na stole mám pět Neurolů. Drtím na prášek čtyři a dávám je Tomášovi do pití. Odchází spát. 

Nyní jsou dvě hodiny odpoledne, 15. prosince 2018, já dopisuji tento článek a Tomáš stále spí. Nechávám ho v klidu, i když mi to chvilkama nedá a chodím ho kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Uvidím co bude mít v hlavě až se vzbudí.