Nastal čas.

Venku chvíli hustě pršelo. Bylo to zvláštní, první déšť po zimě.
Zvuk dopadajících dešťových kapek na silnici,
jako by šeptal, co se přihodilo a co udělala.

Nutilo mě to zaposlouchat se do zvuku deště.
Moje nitro je pro takovouhle deštivou noc jako stvořené.
Jsem příliš naplněn sám sebou.
Chtěl jsem pro ni v sobě moc místa, ale nenašel jsem ho.
Jsem teď plný marných nadějí, bolesti a velkého zklamání.
Už by se mezi ně asi nevešla.
Nechodím ruku v ruce s vypočítavostí, lží, intrikami a podvody.
Nevím kolik času uplynulo.
Ale uvnitř cítím, jako by to byly roky.
Roky bolesti, utrpení, intriků a zrady.
Síla a láska ze mě prchaly, jako rozlité ředidlo na podlaze.
Bolelo to.
Pokud si myslíte, že ne, jste blázni.
Moje mysl byla plná jí, než jsem ztratil rozum.
Tenkrát na mě mluvila i ve snu.
Strašně rád jsem ji poslouchal, ale teď tu je jen velké ticho.
Helen Kellerová kdysi řekla:
"Ty nejkrásnější a nejvzácnější věci na světě se nedají slyšet ani vidět ale pouze cítit srdcem".
A já s ní souhlasím, protože vím, jaké to je.
Teď jsem plný marných nadějí.
Je ve mně temnota a prázdno a já to nemohu ovládat.
Zabírají místo, kde by si mohla hovět ona.
Je ve mně tolik smutku, kterého se nemohu zbavit.
Obepíná mě jako chapadla obrovské chobotnice.
Dívám se na měsíc a chci vědět, co bude dál.
Jenže už mě nepřitahuje tak jak před několika týdny.
Ale jedním jsem si jistý jako nikdy.
Nastal čas.

F F F

No tak jsem si asi naběhl. Nedá se nic dělat. Když se za vším ohlédnu tak je mi zle. Ne za to, co se stalo a jak vše dopadlo. Je mi zle ze sebe samotného. Že jsem byl tak slepý a hloupý, že jsem opět udělal tu katastrofální chybu a uvěřil v upřímnost a diskrétnost některých lidí z mého nového okolí, že jsem, zaslepený svojí zamilovaností, přestal vnímat realitu a doufal v zázrak, jenž se změna jmenuje.

A co padající hvězdy? Nevěřím. Vždy mi to přineslo úplnej opak.

Nesmírně zamilovaný si tak sedím v Kutnohorském Kostele Svatého Jakuba a koukám před sebe na obrovský oltář. Musel jsem tam jít. Musel jsem mu, ač jsem ateista, poděkovat za to, co mi dopřál, co mi poslal. Poděkovat mu za to, že mi dovolil poznat pocit opravdové a nefalšované zamilovanosti. V polo kleku a polo sedu mu, se sepjatýma rukama, děkuji. Ale všechno bylo k hovnu.

Alespoň mám o čem psát. No, a když jsem se nad tím zamyslel, přišel jsem na nový literární styl. Můj styl. Je to FFF. Je složený z již existujících výrazů, ale je můj. Pozor, není to žádné fuck, fuck, fuck jak by si mnozí, co mě znají, mohli domýšlet. Found Frenetic Footage, to je on.

Nečekejte ale žádnou love story. Spíš jak lásku a zamilovanost budete vnímat utrpení, depresi, křik a útěk z cesty, na jejímž konci, v obrovské dálce, vidíte smrt. Andělská křídla se vám začnou měnit v křídla netopýří a lásku, ve vašem okolí, nahradí hejno harpyjí toužících po vaší krvi. Bijte mě, tlučte mě, nemějte mě rádi, ale za tuto knihu mě bude spousta lidí nenávidět. Já se zpočátku tetelil blahem a

štěstím. Ta zamilovanost byla úžasná, povzbuzující a uklidňující. Nedokáži ten pocit ani popsat jaké to bylo, když vás ráno neprobudí ten zkurvenej řvoucí budík ale najednou vás, z ničeho nic, někdo krásně obejme a vy uslyšíte zřetelný šepot „Jak ses vyspal lásko?“.

Jenže, jak praví staré pořekadlo, nic netrvá věčně. Najednou se z lásky a zamilovanosti vyklubal cynický a požitkářský manipulátor, který se nebojí drchmat emoce proti zažitým pravidlům vztahů dvou lidí. Lži, intriky, pomluvy a strach, ze všeho udělaly ruiny. Přišla ponurá sladkobolnost a vysněný život byl pryč tak rychle, jako slza spadlá na rozpálenou plotnu.

Jasně, každý dělá chyby a ani já nejsem bez chyb. Pokud se ale potopí loď, vinu nenese jen kapitán ale i kormidelník nebo šéf strojovny. Všichni se do posledních chvil snaží katastrofě zabránit. Všichni spolu komunikují a táhnou za jeden provaz. Tady jsem byl na vše sám. Kormidelník měl jiné zájmy a šéf strojovny jiné instrukce. Takže smůla protože zde síla lidskosti neměla vůbec žádnou šanci. Vyhrála vypočítavost.


Sedm dní trvalo bohu, než stvořil tady tento svět. Já za sedm minut zničil ten můj.

Slzy a krev

Byl to jen takový blesk. Ohnivý výboj, který mě zasáhl a já to musel začít psát. Potom přišlo období, kdy jsem práci na ni musel přerušit z jiných důvodů. Prostě priorita byla někde jinde. Ale táhlo mě to k ní strašně moc. O čem píšu? Ne, není to žádná mladá nebo stará kunda. Píši o knize Slzy a krev. Byl to ulítlej nápad, když jsem tu holku uviděl. S mým nitrem to udělalo to samé, co udělal se světem výbuch Krakatau v roce 1883. V hlavě se mi rojily myšlenky a míchaly se s představama z čehož pochopitelně vznikal tak psychedelickej koktejl o kterým jste nikdy neslyšeli.  V současné době je kniha hotová z 80% a já před nedávnem pronesl, že ji nikdy nedopíši. Ne proto, že bych nechtěl ale proto, že mi to, za současného stavu, nedávalo smysl. Potom se mi ta zbožňovaná andělská křídla začala měnit v ta netopýří a vše dostávalo smyk, z kterého dokáží vyklouznout jen velmi dobří řidiči. Zapřemýšlel jsem. Překontroloval jsem si skrytý soubor s knihou a zjistil, že je vše v pořádku. Nesmazal jsem ho.

Dnes, 16.2.2019 jsem se v 9 hodin večer rozhodl, že tu knihu dopíši. A co, že tak najednou?Okolnosti mě k tomu dohnaly, donutily, dokopaly, rozmlátily mojí psychiku a moje nitro na sračky se slovy, že tu knihu prostě dopíšeš. Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl, ale najednou mi docvaklo, že to bude dobře. Věci se totiž nemají dělat polovičatě. A tak, jak se čokoládový indián promění na sluníčku v hmotu podobnou psímu lejnu, tak se i moje láska a touha začaly měnit v slzy a krev. Nevím, jak jsem tenkrát na ty „Slzy a krev“ přišel. Smysl mi ten název dává až dnes.

Je kniha o tabačce realita nebo pohádka?

Zdravím Vás přátelé a známí.

V poslední době se na mě začíná obracet hodně lidí s dotazy, které jde rozdělit to čtyř skupin.

1.       Obava o práci,

2.       tajná láska,

3.       termín vydání knihy a

4.       dotazy jestli kniha opravdu vyjde.

Pojďme si tedy společně objasnit a vysvětlit jednotlivé body. Do budoucna pro mě bude potom jednodušší, poslat odkaz na tento článek a neodpovídat každému tazateli individuálně.

1.       Obava o práci.

Již jednou jsem na toto téma psal krátké vysvětlení. Nalézt ho můžete tady: https://1url.cz/SMp6K

Mějte prosím toto na paměti. Nikdy bych si nedovolil udělat něco, za co by mohli být zaměstnanci PMI KH postihováni. Nemám rád individua, které Vás budou peskovat za etiketu nalepenou na podlaze nebo za to, že nůž není v prvním šuplíku ale ve druhém a proboha!! – není v levé ale v pravé straně šuplíku. Toto je ale můj úhel pohledu. Takže fakt buďte lidi v klidu. Nikde nebudou konkrétní jména. Zaměstnanec je třeba i ta Ukrajinka co Vás jakoby řídí, ale prosím Vás, já za zaměstnance považuji Vás, chlapy a holky u mašin, na baličkách kteří lítáte jako šílení a snažíte se o to, aby bylo vše ok a nakonec, za tu Vaši snahu dostanete vynadáno. Za zaměstnance bohužel nepovažuji ty exotické mimosmyslové Hypokeimenony.

2.       Tajná láska.

Toto je tak trochu úsměvné téma. Dotazy na toto se začaly množit až letos, začátkem měsíce února. Něco jsem se na toto téma zmínil pouze zde: https://1url.cz/PMp61

 ale jak je vidět, nedá to spát jak červeným tak ani modrým J

Napřed jsem o tom nechtěl, v knize, napsat ani písmenko. Ale ty dotazy mě přiměly k tomu, že to v té knize uvedu. Ono vlastně není nic špatného na tom, že to tam bude. A co ta dotyčná osoba? Ta mě může pouze prohlásit za idiota. A spousta lidí ví, že mám rád mlady štíhlounky kočky a nemám moc rád stary kraksny přesto, že já jsem vojetej starej žebřiňák. Ale to neznamená, že ta tajná láska musí být nezbytně nějaká osmnáctka. S klidem to může být šedesátnice z Pegasů nebo z OTP. Je jen jedna osoba, která v PMI KH doposud pracuje a ta osoba ví, o koho jde. Této osobě ale natolik důvěřuji, že nemám žádné obavy z toho, že by to prasklo dříve, než kniha vyjde.

3.       Termín vydání knihy.

Napsat knihu není jako napsat email nebo slohovou práci. Není to otázka několika týdnů. Navíc v poslední době jsem ve velmi komplikované situaci a toto mi znemožňuje, naplno se věnovat knize. Stačí jen sledovat moje Facebooky nebo Twitter. Na Twitteru to bude oznámeno jako na prvním místě.

4.       Opravdu kniha vyjde?

Nemusíte mít obavy jako někteří, že kniha nevyjde. Hodně z Vás ji netrpělivě očekává. Nejvíc asi právníci PMI a Management. Jen Vás chci všechny uklidnit. Není to nějaká skandální kniha, která by na povrch vytáhla špínu, které se PMI KH dopouští. V prvé řadě to bude moje autobiografie z tohoto prostředí. Příběh o tom, jak já vidím Kutnohorskou Philip Morris a agenturu Randstad. A já nemám zase tolik možností vytahovat na světlo světa to, co je běžným zaměstnancům ukryto.  Ale je pravda, že se mi ozvalo několik lidí, kteří mi chtěli podat a podali informace o interních sračkách v PMI KH. A stále se ozývají další.

Tímto bych tak nějak uzavřel toto všechno a budu doufat, že to jako vysvětlení bude stačit.

Happy Day Vám všem.

Cesta do neznáma?

Nikdy jsem nebyl zastáncem alkoholu a nikdy jsem si v pití nijak neliboval. Hlavně jsem dělal práci, která se neměla ráda s alkoholem. Jo kouřil jsem celý život. Přestal jsem až v momentě, kdy jsem začal pracovat v tabačce. V Kutnohorské Philip Morris. Když jsem na vlastní oči viděl, jak se ty
cigára dělají tak to byl konec. Přešel jsem na elektronickou, která báječně voní a skvěle chutná. Tak nějak jsem nikdy neřešil zdraví. Svoje pochopitelně. Jsem člověk, kterej musí a musel vyzkoušet všechno. Ale zase klídek. Nikdy bych si nepíchl heroin a nikdy bych nešel šukat s buzíkem. Přes toto vlak opravdu nikdy nepojede.

Včera si tak sedím s Michaelou a popíjíme víno. Nemám rád bíly víno ale ten Sauvignon, kterej má ráda Michaela, docela ujde. Po dvou decích najednou blok a šílená bolest na hrudníku. Krutopřísná ohromná bolest kdy jsem se skoro pochcal. Prášky na bolest ani Algifen kapky nepomáhají. Chce se mi zvracet a já se obávám toho, že zasviním vyblitým vínem podlahu. Uvědomuji si, že to na záchod ani do koupelny nestihnu. Konec. Vše letí ven, ale k mému údivu nevidím víno ale krev. To je poslední co si pamatuji. Probral jsem se až na JIPce.

Dostávám další kapačku, berou mi krev, točí mi EKG. Asi po půl hodině přichází sanitář a odvážejí mě na rentgen a na ultrazvuk. Po hodině přichází doktorka. Vyloučili infarkt a žaludeční vředy. Co se ale stalo zatím ani oni nevědí. Jsem nervózní. No a v očekávání, jestli se mi náhodou nepotvrdí ten Sarkom C46.

A pokud by se potvrdil tak to vem čert. Jediny co by mě mrzelo je to, že jsem nestihl ošukat svoji tajnou lásku z tabačky. Život je prostě takovej a osud mě asi táhne tam někam do neznáma a tomu se neumím bránit. Ale já přece rád poznávám novy věci :-)

A to, že to bude to poslední poznání? 
No a co.

Orbiter v mé hlavě.

Ten život je stejně kurva ale je nesmírně zajímavej. Kdyby se mě někdo, před rokem, zeptal, jestli budu dva měsíce v kuse sledovat TV pouze ze záznamu, tak ho pošlu do prdele s dovětkem, že je blázen. Ale jak říká ona, vše je jednou poprvé. Já jsem hodně ulítlej exemplář, opravdu hodně. Ale

zase stojím nohama na zemi a nebudu střílet jen tak pánu bohu do oken. Munice není zadarmo. Ale střílet? Jo to mám rád a hodně často používám tlumič. Je to efektivní. Druhá strana nic netuší, o ničem neví a pak se najednou ozve jen dvakrát PFF, PFF a je konec. Game is over.

Mirka, moje externí manželka o mě jednou pronesla větu, která mi v hlavě zůstala dodnes.

Řekla: „Viliame, ty jsi prototyp, jedinej exemplář svýho druhu na celym světě.“

Tenkrát mi to nedocházelo. Jen jsem se zasmál. Ale později jsem pochopil, že v tom je nějaká ta malinká pravda, trošička něčeho co ta holka poznala. Dodnes jsem totiž nenašel svůj protějšek, kterej by mi tak nějak vyhovoval a jeho názory na tento svět ladily s mými.  

Kurva alespoň v něčem !!!!!!!

Nic.

Nyní je vše složité, těžké, nepodporující, zoufalé a frustrující. Nikdo mi neřekne jak se mám chovat v prostředí, kde všichni lžou a dělají intriky. Lžou mi přímo do očí, lžou do očí vám, lžou do očí jiným a za zády vám kují spiklenecky scénáře. Uvědomíte si, že bojujete sám. Jako Sindibád proti hordě Alibabových loupežníků, kteří uměli excelentně, skvěle a bravurně předstírat lásku a hlavně jepičí

oddanost. Jasně, máte prostředky jak se do tohoto dostat, máte prostředky být uvnitř, ale v ten moment vás to nezajímá. Uvědomíte si, že opět polykáte litry zrad, falešností, lží a intrik. Mrzí vás to tak moc, že jste nešťastní, že chcete sáhnout k radikálnímu a tvrdému opatření.

Jen jednou jsem viděl slzy v očích cervy. Zabíjí to. Psychicky vás to zabíjí zevnitř. Nebridy nezvládnu a popravdě by mě ani nezajímaly.

Na mém facebookovém profilu mám slogan který říká, že jsem jako internet. Ten nic neodpouští, nepromíjí a nezapomíná. Jo a je to spojeno se slovem nikdy. MITM je super věc. Někdo si může myslet, že mě učil Jahve a nebo si alespoň myslí, že jsem k němu chodil na školení. Není to tak. Učil mě prostě život.

Vše je nyní tak nějak na bodu mrazu. A proto mě napadlo, proč to nenechat a jít ještě níže. Pod ten bod mrazu. Vysrat se na nějaky Filipíny, Vietnam nebo Thajsko a jít do Longyearbyenu.Věřím tomu, že tam se musí zchladit i ta nejrozžhavenější hlava.

Nevím proč a nevím co mě k tomu nutí. Ale poslední dobou mám strašnou touhu dívat se do hvězd. Nevím co tam hledat. Nevím co tam mám hledat, nevím ani co a nebo kdo mě k tomu nutí a nevím proč mě k tomu nutí. Nicméně ta touha je obrovská.

Slzy a bolest namísto sektu.

Někdy si připadám, jako bych nežil mezi lidmi ale mezi zvířaty. Ale myslím si, že ani zvířata se k sobě takto nechovají.


Miluji Vánoce. I když je můj postoj vůči těmto svátkům poněkud odtažitý, miluji je. Miluji tu atmosféru, a pokud máte možnost, sdílet tyto dny s milovanou osobou, je to o to víc intenzívnější. Proto nepochopím, když se někdo chová, ke svým blízkým a milovaným, jako zvíře. Zabíjí tím vše, co zabít jde. 1. ledna se potom dopoledne probudíte po oslavné noci, obejmete svoji milovanou osobu a zbytek dne vám rozhodí informace o tom, jak probíhala oslava ve vzdálenější části vaší rodiny.