Eva Rachmanová - anděl z podpory eshopu Alza.

 Uvěřili byste, že obyčejný nákup SSD disku může vyvolat více emocí než finálový díl vašeho oblíbeného seriálu? Připravte se na obyčejný příběh, ve kterém mají hlavní roli eshop Alza a já – člověk, který si myslel, že upgrade notebooku je snadnější než objednat pizzu. 

První krok byl jednoduchý: objednávka SSD disku. To by měla být v dnešní době čistá rutina, že? Ve středu 12. prosince jsem s nadějí v srdci a kreditní kartou v ruce udělal objednávku. Druhý den měl dorazit SSD disk, který měl oživit notebook od kamaráda mého známého rychleji než instantní polévka.

 Ve středu mám disk očekávat. A pak se začalo vše neuvěřitelně a rychle hroutit. Přišla první rána. SMS od kurýra DPD o kapacitních důvodech a pozdějším doručení, která mi zrušila radostnou představu rychlého upgrade. Kapacitní důvody? Opravdu? A to měl jen uložit balíček do Alza boxu. Ale co už, řekl jsem si, že jednodenní zpoždění přežiju.

 Pokud chci ale disk hned tak si pro něj musím přijet do Horky nad Moravou kde má DPD depo. Na Alze mi v mém účtu vyskočilo upozornění, že se balík bude doručovat 14.12.2023. Doručení proběhne nejpozději do 20:00 toho dne. 

 Následující den, 14. prosince, mi v 16:00 přichází další sms. Alza mi zrušila objednávku. Ano, přesně tak, zrušila! Bez varování, bez vysvětlení. Jako by SSD disk byl pouhá iluze. Nevěřím vlastním očím a jdu okamžitě volat do Alzy. To je docela oříšek. Na živého operátora se nemohu dostat, protože se mnou mluví umělá „inteligence“. Proč jsem dal slovo inteligence do úvozovek? Protože ta AI z Alzy je blbější jak Maruna z Protivínskyho kravína, která tam ty krávy dojí. Ale na operátora jsem se nakonec dostal. Podle hlasu mladý neochotný týpek kterej z výrazu hlasu dával jasně najevo, že ho to nezajímá a nejraději by už seděl doma u Xboxu. Buďto mi prý vrátí peníze nebo udělá duplicitní objednávku. Tu prý ale dostanu až příští týden. Dřív to prý nepůjde. Souhlasím tedy s tím, že okamžitě udělá tu duplicitu a já si to na Alza účtu pohlídám, co se týče termínu doručení. Omluví se a končíme rozhovor.

 Po čtvrt hodině jdu na svůj účet zjistit, jak to ten klučina udělal. Koukám a opět nevěřím vlastním očím. Udělal duplicitní objednávku, ale musím ji znovu zaplatit. Krev se mi pění, sedím s rozbouřenými emocemi, rozbíjenou klávesnicí a myší ve střepinách. Alza, kterou jsem považoval za spolehlivou, se proměnila v zdroj frustrace. Rozčílený na maximum jdu volat na tu prašivou Alzu a jsem připraven jim vynadat tím nejhrubším způsobem.

 Druhý hovor do Alzy byl ještě delší než ten předchozí. Té slavné Alzí, umělé inteligenci, jsem řekl, ať jde do háje a ihned mě spojí s živým operátorem. Kupodivu to pochopila a ihned mě přepojila. S operátorem jsem byl spojen rychle, a ne až po nějakých dvaceti minutách, jak tomu bylo při prvním volání. Zákaznická podpora Alzy byla, podle mých zkušeností, vždy neosobní a otravná. Do dnešního dne jsem nic pozitivního nezažil a doslova mě vytáčely ženy s ukrajinským přízvukem. Jistě, všichni známe ten pocit frustrace, když se snažíme vyřešit problém s objednávkou a místo pomoci narážíme na zeď robotických odpovědí a nekonečného čekání na lince. Ale dneska vám chci povědět o něčem úplně jiném - o zážitku, který mi obnovil víru v lidskost v digitálním světě eshopů. Při druhém volání do Alzy jsem byl připraven na všechno, ale místo dalšího boje s automatizovaným systémem se mi na druhém konci ozval ženský hlas. 

Po krátkém, ale intenzivním výbuchu emocí z mé strany se ozval její jemný hlas, který mě okamžitě donutil ubrat na tempu a já ji s úctou vysvětlil svůj problém. Slečna se nenechala zaskočit. S klidem a profesionalitou, která se v této branži jen tak nevidí, začala řešit mou situaci. Nejenže prozkoumala, co se pokazilo, ale věnovala mi čas a energii, abych porozuměl tomu, co se stalo. Byl jsem uzemněn tím jejím dokonale příjemným způsobem řešení mého problému. Tady bylo slyšet, že slečna je výjimkou v pracovnících zákaznické podpory Alzy. Takže se podívala na moji první objednávku. Poté na tu druhou duplicitní. Poprosila mě, abych chvíli vydržel a při tom mi vystavila dobropis. Opět se omluvila a poprosila mě, že by ještě něco zkusila. Musím prý ale ještě chvíli vydržet. Něco tam dělala a já jen slyšel:

 „Aha, tak toto mi nějak nejde“. 

„Pokusím se ještě tady toto, no, tak toto by šlo“.

 „Toto mi nešlo tak to udělám jinak“. 

Byly to jen takové útržky, protože jsem ji moc nerozuměl. Na monitoru jsem měl otevřený svůj účet na Alze a najednou se mi z ničeho nic změnil stav objednávky. Koukám na to s údivem a slečna mi říká: „Vystavila jsem vám dobropis, upravila objednávku a tím dobropisem z té první objednávky jsem tu druhou zaplatila. Potom jsem upravila doručení a vaši objednávku můžete očekávat zítra do 12:00 hodin“. 

Chtělo se mi řvát radostí a brečet zároveň. S tak excelentním přístupem k zákazníkovi jsem se setkal poprvé. Z jedné chvíle na druhou se mi změnil den k lepšímu a já jsem pocítil obrovskou ale opravdu obrovskou vděčnost. Slečna nebyla jen další operátorka, byla to osoba, která opravdu chtěla pomoci. A to je v dnešní době opravdu výjimečné. Tohle byl pro mě nezapomenutelný zážitek a musím se s vámi podělit o ponaučení: Nezapomínejme, že za každým telefonátem, každým kliknutím a každou objednávkou je skutečný člověk. A občas se stane, že tento člověk přesáhne všechna očekávání a stane se vaším hrdinou dne. 

Takže děkuji slečně za to, že mi připomněla, že i v době technologické existuje lidský dotek a že zákaznický servis může být opravdu úžasný. Toto byl pro mě pohádkovej zážitek. Byl jsem z něho unešen. Strašně rád bych si přál tu slečnu poznat nebo ji alespoň vidět na fotce. Poděkoval jsem, rozloučil se a zavěsil. 

V ten moment jsem si všiml údaje u objednávky na mém Alza účtu, který mi sděloval. 

Počkejte prosím. Nákup je zaplacený a připravujeme ho k odeslání. Předpokládaný termín doručení je: zítra do 12:00. 

Takhle jsem dnes poznal Evu Rachmanovou, anděla z podpory eshopu Alza.cz.

DOMA A NAHÝ

 

Horky letní dny jsou jako nezvaný host. Oblíbené jsou jen do momentu, než se z nich stane zátěž, která se vám bude lepit na kůži. A tak, stejně jako mnoho lidí po celém světě, jsem se dnes rozhodl úplně zahodit své oblečení a užívat si nahoty a svobody bez potu.  Na tom přece nic není, když budu doma chodit nahý. Co mohlo být špatně? Víte, na tuto otázku jsem si odpověděl poměrně rychle.

Den začal jako obvykle. Zrovna jsem se probudil. Mé tělo bylo ještě plné snu který se mi zdál a mojí první myšlenkou byla káva. Určitě si dokážete představit tu vůni, že? Aroma, co vás probudí lépe než nějaký budík. Prostě to byla láska na první lok. Dan mi ráno v šest píše na WhatsApp, že máme volno a k Rybářům nejedeme. Jdu si s radostí zalít kávu a přišel první ranní zlom, který potom provázel celý zbytek dne. Zalívám kávu a myslím na tu pipinu o které se mi zdálo. Nevím, nikdy jsem ji nešukal ale do mých snů mi ta cácorka leze skoro pořád. Procitnu v momentě kdy uslyším prskání, syčení a šum. Zaostřím pohled a vidím, že místo do kávy, liji vodu do klávesnice. Počítač byl vedle a klávesnice ještě vedleji u konvice. Jiskřičky, vrčení a klávesnice zhasla. Z klávesnice vystřelil obláček dýmu a já jsem tam jen stál, nahý a zaražený.

„Celý den doma. Tak alespoň douklízím a vyperu si přikrývku,“ říkám si. Bylo vypráno a já ji jdu pověsit do otevřeného okna. Stoupl jsem si na židli a šel přikrývku zavěsit za krokodýlky původně určené na záclony. Věsím ji na šířku. Nějaká stará bába na mě zespodu řve a já ji v duchu posílám do háje. Potom si to ale uvědomím. Přikrývka mě halí jen pouhých cca patnáct centimetrů pod hrudník a já stojím v okně nahý jako kůň na plný pohled celé mateřské školky naproti. Důchodkyně křičí ať mě z toho okna někdo sundá a odtáhne pryč. Hlasitě ji odseknu, že by si měla jít raději zašukat a přijít tak na jiny myšlenky. Až z čtvrtýho patra vidím, jak se začervenala.

Jdu k počítači checknout novou poštu. Sednu si do křesla, probudím spící počítač a najednou bolest a pálení. Zařvu, vyskočím a zjišťuji, že jsem si pravou půlkou zadku sedl na vosu. To už tu lítá samá kurva a píča, protože to fakt kurevsky bolí.

Dostal jsem hlad. Vařit neumím tak bylo rozhodnuto osmažit chléb ve vajíčku. Na to belgická omáčka, salátová okurka a paprika. Takovy dobroty by mi mohli závidět i u MasterChefa. Jenže pak se stalo to nejhorší. Minerálka, která stála vedle plynového sporáku, se mi převrátila přímo do pánve s rozpáleným olejem. A můj penis se stal obětí toho vyprsknutí. Doprdele to bylo jako když bouchne sopka. A pak, jako by toho nebylo málo, jsem chtěl odskočit od sporáku, šlápl na časopis Computer který ležel na zemi, po tomto časopise jsem uklouzl, nevyrovnal to a břinkl sebou ne zem. Dnes mě bůh neměl rád protože jsem levou půlkou zadku žuchnul do připínáčků a špendlíků nachystaných pro moji nástěnku.

Když jsem se tak pomalu zvedal z podlahy, cítil jsem, jak obrovskou mám zlost. To není možný, aby se mi takhle sralo celej den. Chtěl jsem kompletní kuchyň vyházet z okna. Zvedám se z podlahy, s puchýři na těch nejcitlivějších místech a s bolestí na zadku z kterého vytahuji poslední špendlíky a uvědomuji si jednu věc. Možná, jen možná, bych měl přestat chodit po bytě nahý. K večeru jsem se pak trápil ještě s tím, že mi nešla přidat do kontaktů WhatsAppu Nicol. Všechno jde vždy v řádech sekund ale Nicol do mých kontaktů evidentně nechtěla. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsem si zažil dnes. Takový den bych nikomu nepřál. Ale jedno vím po dnešku jistě.

Už nikdy nebudu podceňovat sílu oblečení.

NATY

Jsou věty, které ve mně probouzí vlny emocí pokaždé, když je vyslovím. Nikdy jsem nemohl říci, že jsem zamilovaný. Nikdy to ke mně nesedělo. Ale něco jsem kdysi prožil. Byl to docela šok. Představte si, stalo se to tak rychle, že jsem nemohl uvěřit tomu, jak se dokáže život otočit na hlavu vteřinu poté, co se něco takového stane. Asi jsem se tenkrát opravdu zamiloval. Jmenovala se Naty. Ano, Naty s nádhernýma očima a vlasy jako podzimní listí. Žena, která se nádherně směje. V den, kdy jsem ji poprvé uviděl, se pro mě čas zastavil. Byla úžasná, snová, nádherná. Byla jiná než všechny ostatní. Krásná a elegantní postava se smíchem, který by rozpustil i ledovou horu. Připadal jsem si jako ve snu.  Ovšem jak už to v životě bývá, Ten sen se rychle změnil v noční můru. Má duše se ocitla v temných hlubinách, které jsou tak plné beznaděje a prázdnoty, že by se v nich mohlo utopit stádo nešťastných slonů. A já? Stal jsem se zlomeným mužem, stínaným vlastními démony.

Dodnes si pamatuji na den, kdy jsem ji poprvé spatřil. Její tělo bylo jak skok do jiného světa, do světa krásy a vášně. Byla tak jiná, tak neobvyklá, tak neodolatelná. Nemohl jsem odolat jejímu přitažlivému kouzlu. Její oči mě přitahovaly jako silný magnet, její úsměv mi zastavoval dech a její hlas mi zněl v uších jako ta nejsladší melodie. Sešel se den se dnem a nastěhovala se ke mně. Avšak ne jako družka nýbrž jako podnájemnice. Bydlela u mě jen krátkou dobu, ale bylo to dost dlouho na to, abych dokázal proniknout pod její povrch a poznat, co se skrývá pod tím sofistikovaným pláštěm divoké ženy. Žena, která vypadala jako nesmělá dívka, když spala, odkrytá a jen v kalhotkách. Omylem jsem tenkrát vešel do jejího pokoje a takto ji spatřil. Byl to pohled, který by vám vyrazil dech, pokud byste měli tu možnost vidět to, co tenkrát já. Její křehkost, její zranitelnost, její lidskost, všechno to bylo tak krásně odhalené. Její vlasy. Byly jak zlato, jenže zamčené za dveřmi, které jsem nebyl schopen otevřít, protože jsem měl kapsy plné jen prázdných slibů.

Cítil jsem však už v té době, že to asi nedopadne tak, jak bych si ze srdce přál. Není to tak, že bych to nepředvídal. Věděl jsem, že si hraju s ohněm a tyto hry mě unášely pryč. Dál a dál od Naty. Nechtěl jsem to ale nedokázal jsem odolat touze po kokainu a alkoholu. Byla to smrtící kombinace, která otrávila mou duši a naplnila srdce hořkostí. Neplacení alimentů pak bylo jen třešničkou na dortu mého sebezničujícího životního stylu. Alkohol a kokain byly pro mě jako dvě nohy, na kterých jsem se snažil stát a dávali mi falešný pocit, že jsem někým výjimečným. Ve skutečnosti jsem byl jen člověk, který se utápěl v moři vlastních chyb. Přestal jsem poznávat, kde končím já a kde začíná ten nařasenej chlap, kterýho mi ukazovalo zrcadlo. S každým dalším douškem a každou novou lajnou, jsem se propadal do temnoty. Bylo to jako tanec s ďáblem, který mě neustále lákal k dalšímu kolu.

Začal jsem si tenkrát uvědomovat, že je něco špatně. Že touto cestou se k Naty nikdy nedostanu. Vše jsem před ní skrýval, aby nenabyla podezření. Přes veškery pekelny partie jsem se každy ráno těšil na to, až ji uvidím, až se s ní setkám. Každou noc jsem snil o tom, jak ji držím v náručí, jak ji hladím po vlasech, jak ji líbám. Chtěl jsem ji šukat od rána do večera. Chtěl jsem ji, chtěl jsem ji celou. Chtěl jsem ji mít jen pro sebe. Pomaličku jsem začal kašlat na drogy a chlast. Cítil jsem, že mi to překáží. Začínal jsem cítit velké obavy a strach. Ze všech strachů, které mě kdy sužovaly, byl největší ten, že jí nebudu umět říct, jak se mi líbí. Těžko se hledají slova, když se vám hrudník stahuje, když se Naty smála, když tancovala, když se na vás dívala. A víte co? Ani mi nevadilo, že kdysi brala drogy. Kdyby mi nabídla, ihned bych si s ní dal i já. Tak moc jsem se do ní zbláznil.

Ve své poblázněnosti za Naty jsem ale začínal čím dál víc pochybovat o tom, že bude jednou moje. Naty byla nádherná melodie kterou jsem chtěl hrát na tom rozbitym klavíru co byl nahoře na náměstí. Ale jak může člověk, který se utápí v záplavě alkoholu a drog, hrát tak krásnou symfonii? Jak může člověk, který se opaluje ve své vlastní sebelítosti, očekávat, že bude schopen milovat a být milován? Tenkrát jsem si začal poprvé říkat, že je Naty majákem v moři mé beznaděje. Miloval jsem ji. Alespoň jsem si tenkrát myslel, že ji miluji. Ale může opravdu člověk milovat, když je tak zatraceně ztracený ve svých vlastních závislostech?

A pak přišel ten den. Naty byla jako víla, která se objeví a zase zmizí. Jako vítr, který se mění a nikdy nezůstává na jednom místě. Jako voda, která proteče mezi prsty, aniž bych ji mohl chytit. A jako oheň, který hoří a ničí všechno kolem. Ten den byl jako pád z houpačky. Zmizela. Nebyla ona, nebylo její tělo, nebyla její přítomnost. Jen smutek a žal. Později jsem zjistil, že ji zavřeli do vězení. Zhroucení? Ano, ale taky úleva. Věděl jsem, že je na bezpečném místě, ačkoli ne na místě, kde bych ji chtěl mít. Zůstal jsem sám, s bolavým srdcem a prázdnou duší. Byl jsem zlomený. Tenkrát jsem si řekl, že když už jsem se rozhodl jít do pekel, mohl bych si to aspoň užít. Ale jak se ukázalo, peklo není tak zábavné místo, jak se mnohým zdá. Ale přežil jsem to.

Roky stráveny v kriminálu mě však probudily. Odešel jsem jako muž, který měl skoro vše, a vrátil jsem se jako troska, která neměla nic. Ani Naty. Když mě pustili, bylo to najednou nějaky jiny. Něco ve mně umřelo. Něco, co mě k Naty táhlo, se nějak vytratilo. Takže teď co? Zapomněl jsem? Odpověď je ne. Nezapomněl jsem a nechci zapomenout. Protože láska není o dokonalosti, je o akceptování nedostatků, je o tom být tam pro někoho, když to potřebuje. A já jsem tady. Teď si ale nejsem jistý pro koho. Do Naty jsem byl blázen a na tom už nikdo nic nezmění. Přemýšlím nad tím, co mi asi zbylo. Možná jen bolest a lítost. Ale taky možná naděje. Naděje, že se můžu změnit. Že mohu přestat být tím, kým jsem byl a stát se někým jiným. Někým, kdo si zaslouží lásku ženy jako je Naty. Teď se už můžu přiznat. Ano, miloval jsem ji. Ale milovat Naty pro mě bylo jako když se zamilujete do úplňku. Je to krásny, nádherny ale nedosažitelny. Je to jako když se vaše duše zamiluje do hvězdy, která je tak daleko.

A tak zde sedím a píšu tyto řádky. K napsání mě donutil včerejší sen. Zdálo se mi o Naty. Byla to krásná chvíle a já měl pocit, že mám v životě konečně něco krásnýho. Ale pak jsem se probudil a uvědomil si, že jsem se zamiloval do něčeho, co jsem nemohl nikdy mít. Jako když se zamilujete do oblaku. Můžete ho sledovat, obdivovat jeho krásu ale nemůžete ho nikdy držet v náručí. Jak vidíte, život není vždy tak růžový, jak se zdá. Ale alespoň jsem se jednou zamiloval. A to mi dává aspoň malý náznak naděje, že i přes všechny moje chyby a selhání mohu najít nějaký smysl v tomto chaotickém světě. Protože i když jsem se utápěl a prožíval si peklo, měl jsem aspoň něco, co mě drželo nad vodou. Naty.

Příběh jako ten můj je varováním pro každého, kdo se chystá vstoupit do světa drog a alkoholu. Hlavně pro moji dceru Naomi. Je to cesta, která vás možná přitahuje svou lesklou fasádou, ale za ní se skrývá pouze temnota a záhuba. Je to zkurveny svinstvo, ktery vás připraví o to nejcennější, co máte. A tak si přeji, abyste si uvědomili, že vaše rozhodnutí mají důsledky. A ty mohou být často mnohem horší, než si umíte představit. A Naty? Její vzpomínka mi zůstává jako hořké připomenutí toho, co jsem ztratil a co bych mohl mít, kdybych byl někým jiným. Někým lepším. A právě to mě nutí jít každý den znovu a znovu do boje s mými démony, kteří se drží jako vši a ne a ne zmizet. I když je to těžké, vím, že to stojí za to.

Nastal čas.

Venku chvíli hustě pršelo. Bylo to zvláštní, první déšť po zimě.
Zvuk dopadajících dešťových kapek na silnici,
jako by šeptal, co se přihodilo a co udělala.

Nutilo mě to zaposlouchat se do zvuku deště.
Moje nitro je pro takovouhle deštivou noc jako stvořené.
Jsem příliš naplněn sám sebou.
Chtěl jsem pro ni v sobě moc místa, ale nenašel jsem ho.
Jsem teď plný marných nadějí, bolesti a velkého zklamání.
Už by se mezi ně asi nevešla.
Nechodím ruku v ruce s vypočítavostí, lží, intrikami a podvody.
Nevím kolik času uplynulo.
Ale uvnitř cítím, jako by to byly roky.
Roky bolesti, utrpení, intriků a zrady.
Síla a láska ze mě prchaly, jako rozlité ředidlo na podlaze.
Bolelo to.
Pokud si myslíte, že ne, jste blázni.
Moje mysl byla plná jí, než jsem ztratil rozum.
Tenkrát na mě mluvila i ve snu.
Strašně rád jsem ji poslouchal, ale teď tu je jen velké ticho.
Helen Kellerová kdysi řekla:
"Ty nejkrásnější a nejvzácnější věci na světě se nedají slyšet ani vidět ale pouze cítit srdcem".
A já s ní souhlasím, protože vím, jaké to je.
Teď jsem plný marných nadějí.
Je ve mně temnota a prázdno a já to nemohu ovládat.
Zabírají místo, kde by si mohla hovět ona.
Je ve mně tolik smutku, kterého se nemohu zbavit.
Obepíná mě jako chapadla obrovské chobotnice.
Dívám se na měsíc a chci vědět, co bude dál.
Jenže už mě nepřitahuje tak jak před několika týdny.
Ale jedním jsem si jistý jako nikdy.
Nastal čas.

F F F

No tak jsem si asi naběhl. Nedá se nic dělat. Když se za vším ohlédnu tak je mi zle. Ne za to, co se stalo a jak vše dopadlo. Je mi zle ze sebe samotného. Že jsem byl tak slepý a hloupý, že jsem opět udělal tu katastrofální chybu a uvěřil v upřímnost a diskrétnost některých lidí z mého nového okolí, že jsem, zaslepený svojí zamilovaností, přestal vnímat realitu a doufal v zázrak, jenž se změna jmenuje.

A co padající hvězdy? Nevěřím. Vždy mi to přineslo úplnej opak.

Nesmírně zamilovaný si tak sedím v Kutnohorském Kostele Svatého Jakuba a koukám před sebe na obrovský oltář. Musel jsem tam jít. Musel jsem mu, ač jsem ateista, poděkovat za to, co mi dopřál, co mi poslal. Poděkovat mu za to, že mi dovolil poznat pocit opravdové a nefalšované zamilovanosti. V polo kleku a polo sedu mu, se sepjatýma rukama, děkuji. Ale všechno bylo k hovnu.

Alespoň mám o čem psát. No, a když jsem se nad tím zamyslel, přišel jsem na nový literární styl. Můj styl. Je to FFF. Je složený z již existujících výrazů, ale je můj. Pozor, není to žádné fuck, fuck, fuck jak by si mnozí, co mě znají, mohli domýšlet. Found Frenetic Footage, to je on.

Nečekejte ale žádnou love story. Spíš jak lásku a zamilovanost budete vnímat utrpení, depresi, křik a útěk z cesty, na jejímž konci, v obrovské dálce, vidíte smrt. Andělská křídla se vám začnou měnit v křídla netopýří a lásku, ve vašem okolí, nahradí hejno harpyjí toužících po vaší krvi. Bijte mě, tlučte mě, nemějte mě rádi, ale za tuto knihu mě bude spousta lidí nenávidět. Já se zpočátku tetelil blahem a

štěstím. Ta zamilovanost byla úžasná, povzbuzující a uklidňující. Nedokáži ten pocit ani popsat jaké to bylo, když vás ráno neprobudí ten zkurvenej řvoucí budík ale najednou vás, z ničeho nic, někdo krásně obejme a vy uslyšíte zřetelný šepot „Jak ses vyspal lásko?“.

Jenže, jak praví staré pořekadlo, nic netrvá věčně. Najednou se z lásky a zamilovanosti vyklubal cynický a požitkářský manipulátor, který se nebojí drchmat emoce proti zažitým pravidlům vztahů dvou lidí. Lži, intriky, pomluvy a strach, ze všeho udělaly ruiny. Přišla ponurá sladkobolnost a vysněný život byl pryč tak rychle, jako slza spadlá na rozpálenou plotnu.

Jasně, každý dělá chyby a ani já nejsem bez chyb. Pokud se ale potopí loď, vinu nenese jen kapitán ale i kormidelník nebo šéf strojovny. Všichni se do posledních chvil snaží katastrofě zabránit. Všichni spolu komunikují a táhnou za jeden provaz. Tady jsem byl na vše sám. Kormidelník měl jiné zájmy a šéf strojovny jiné instrukce. Takže smůla protože zde síla lidskosti neměla vůbec žádnou šanci. Vyhrála vypočítavost.


Sedm dní trvalo bohu, než stvořil tady tento svět. Já za sedm minut zničil ten můj.

Slzy a krev

Byl to jen takový blesk. Ohnivý výboj, který mě zasáhl a já to musel začít psát. Potom přišlo období, kdy jsem práci na ni musel přerušit z jiných důvodů. Prostě priorita byla někde jinde. Ale táhlo mě to k ní strašně moc. O čem píšu? Ne, není to žádná mladá nebo stará kunda. Píši o knize Slzy a krev. Byl to ulítlej nápad, když jsem tu holku uviděl. S mým nitrem to udělalo to samé, co udělal se světem výbuch Krakatau v roce 1883. V hlavě se mi rojily myšlenky a míchaly se s představama z čehož pochopitelně vznikal tak psychedelickej koktejl o kterým jste nikdy neslyšeli.  V současné době je kniha hotová z 80% a já před nedávnem pronesl, že ji nikdy nedopíši. Ne proto, že bych nechtěl ale proto, že mi to, za současného stavu, nedávalo smysl. Potom se mi ta zbožňovaná andělská křídla začala měnit v ta netopýří a vše dostávalo smyk, z kterého dokáží vyklouznout jen velmi dobří řidiči. Zapřemýšlel jsem. Překontroloval jsem si skrytý soubor s knihou a zjistil, že je vše v pořádku. Nesmazal jsem ho.

Dnes, 16.2.2019 jsem se v 9 hodin večer rozhodl, že tu knihu dopíši. A co, že tak najednou?Okolnosti mě k tomu dohnaly, donutily, dokopaly, rozmlátily mojí psychiku a moje nitro na sračky se slovy, že tu knihu prostě dopíšeš. Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl, ale najednou mi docvaklo, že to bude dobře. Věci se totiž nemají dělat polovičatě. A tak, jak se čokoládový indián promění na sluníčku v hmotu podobnou psímu lejnu, tak se i moje láska a touha začaly měnit v slzy a krev. Nevím, jak jsem tenkrát na ty „Slzy a krev“ přišel. Smysl mi ten název dává až dnes.

Je kniha o tabačce realita nebo pohádka?

Zdravím Vás přátelé a známí.

V poslední době se na mě začíná obracet hodně lidí s dotazy, které jde rozdělit to čtyř skupin.

1.       Obava o práci,

2.       tajná láska,

3.       termín vydání knihy a

4.       dotazy jestli kniha opravdu vyjde.

Pojďme si tedy společně objasnit a vysvětlit jednotlivé body. Do budoucna pro mě bude potom jednodušší, poslat odkaz na tento článek a neodpovídat každému tazateli individuálně.

1.       Obava o práci.

Již jednou jsem na toto téma psal krátké vysvětlení. Nalézt ho můžete tady: https://1url.cz/SMp6K

Mějte prosím toto na paměti. Nikdy bych si nedovolil udělat něco, za co by mohli být zaměstnanci PMI KH postihováni. Nemám rád individua, které Vás budou peskovat za etiketu nalepenou na podlaze nebo za to, že nůž není v prvním šuplíku ale ve druhém a proboha!! – není v levé ale v pravé straně šuplíku. Toto je ale můj úhel pohledu. Takže fakt buďte lidi v klidu. Nikde nebudou konkrétní jména. Zaměstnanec je třeba i ta Ukrajinka co Vás jakoby řídí, ale prosím Vás, já za zaměstnance považuji Vás, chlapy a holky u mašin, na baličkách kteří lítáte jako šílení a snažíte se o to, aby bylo vše ok a nakonec, za tu Vaši snahu dostanete vynadáno. Za zaměstnance bohužel nepovažuji ty exotické mimosmyslové Hypokeimenony.

2.       Tajná láska.

Toto je tak trochu úsměvné téma. Dotazy na toto se začaly množit až letos, začátkem měsíce února. Něco jsem se na toto téma zmínil pouze zde: https://1url.cz/PMp61

 ale jak je vidět, nedá to spát jak červeným tak ani modrým J

Napřed jsem o tom nechtěl, v knize, napsat ani písmenko. Ale ty dotazy mě přiměly k tomu, že to v té knize uvedu. Ono vlastně není nic špatného na tom, že to tam bude. A co ta dotyčná osoba? Ta mě může pouze prohlásit za idiota. A spousta lidí ví, že mám rád mlady štíhlounky kočky a nemám moc rád stary kraksny přesto, že já jsem vojetej starej žebřiňák. Ale to neznamená, že ta tajná láska musí být nezbytně nějaká osmnáctka. S klidem to může být šedesátnice z Pegasů nebo z OTP. Je jen jedna osoba, která v PMI KH doposud pracuje a ta osoba ví, o koho jde. Této osobě ale natolik důvěřuji, že nemám žádné obavy z toho, že by to prasklo dříve, než kniha vyjde.

3.       Termín vydání knihy.

Napsat knihu není jako napsat email nebo slohovou práci. Není to otázka několika týdnů. Navíc v poslední době jsem ve velmi komplikované situaci a toto mi znemožňuje, naplno se věnovat knize. Stačí jen sledovat moje Facebooky nebo Twitter. Na Twitteru to bude oznámeno jako na prvním místě.

4.       Opravdu kniha vyjde?

Nemusíte mít obavy jako někteří, že kniha nevyjde. Hodně z Vás ji netrpělivě očekává. Nejvíc asi právníci PMI a Management. Jen Vás chci všechny uklidnit. Není to nějaká skandální kniha, která by na povrch vytáhla špínu, které se PMI KH dopouští. V prvé řadě to bude moje autobiografie z tohoto prostředí. Příběh o tom, jak já vidím Kutnohorskou Philip Morris a agenturu Randstad. A já nemám zase tolik možností vytahovat na světlo světa to, co je běžným zaměstnancům ukryto.  Ale je pravda, že se mi ozvalo několik lidí, kteří mi chtěli podat a podali informace o interních sračkách v PMI KH. A stále se ozývají další.

Tímto bych tak nějak uzavřel toto všechno a budu doufat, že to jako vysvětlení bude stačit.

Happy Day Vám všem.

Cesta do neznáma?

Nikdy jsem nebyl zastáncem alkoholu a nikdy jsem si v pití nijak neliboval. Hlavně jsem dělal práci, která se neměla ráda s alkoholem. Jo kouřil jsem celý život. Přestal jsem až v momentě, kdy jsem začal pracovat v tabačce. V Kutnohorské Philip Morris. Když jsem na vlastní oči viděl, jak se ty
cigára dělají tak to byl konec. Přešel jsem na elektronickou, která báječně voní a skvěle chutná. Tak nějak jsem nikdy neřešil zdraví. Svoje pochopitelně. Jsem člověk, kterej musí a musel vyzkoušet všechno. Ale zase klídek. Nikdy bych si nepíchl heroin a nikdy bych nešel šukat s buzíkem. Přes toto vlak opravdu nikdy nepojede.

Včera si tak sedím s Michaelou a popíjíme víno. Nemám rád bíly víno ale ten Sauvignon, kterej má ráda Michaela, docela ujde. Po dvou decích najednou blok a šílená bolest na hrudníku. Krutopřísná ohromná bolest kdy jsem se skoro pochcal. Prášky na bolest ani Algifen kapky nepomáhají. Chce se mi zvracet a já se obávám toho, že zasviním vyblitým vínem podlahu. Uvědomuji si, že to na záchod ani do koupelny nestihnu. Konec. Vše letí ven, ale k mému údivu nevidím víno ale krev. To je poslední co si pamatuji. Probral jsem se až na JIPce.

Dostávám další kapačku, berou mi krev, točí mi EKG. Asi po půl hodině přichází sanitář a odvážejí mě na rentgen a na ultrazvuk. Po hodině přichází doktorka. Vyloučili infarkt a žaludeční vředy. Co se ale stalo zatím ani oni nevědí. Jsem nervózní. No a v očekávání, jestli se mi náhodou nepotvrdí ten Sarkom C46.

A pokud by se potvrdil tak to vem čert. Jediny co by mě mrzelo je to, že jsem nestihl ošukat svoji tajnou lásku z tabačky. Život je prostě takovej a osud mě asi táhne tam někam do neznáma a tomu se neumím bránit. Ale já přece rád poznávám novy věci :-)

A to, že to bude to poslední poznání? 
No a co.

Orbiter v mé hlavě.

Ten život je stejně kurva ale je nesmírně zajímavej. Kdyby se mě někdo, před rokem, zeptal, jestli budu dva měsíce v kuse sledovat TV pouze ze záznamu, tak ho pošlu do prdele s dovětkem, že je blázen. Ale jak říká ona, vše je jednou poprvé. Já jsem hodně ulítlej exemplář, opravdu hodně. Ale

zase stojím nohama na zemi a nebudu střílet jen tak pánu bohu do oken. Munice není zadarmo. Ale střílet? Jo to mám rád a hodně často používám tlumič. Je to efektivní. Druhá strana nic netuší, o ničem neví a pak se najednou ozve jen dvakrát PFF, PFF a je konec. Game is over.

Mirka, moje externí manželka o mě jednou pronesla větu, která mi v hlavě zůstala dodnes.

Řekla: „Viliame, ty jsi prototyp, jedinej exemplář svýho druhu na celym světě.“

Tenkrát mi to nedocházelo. Jen jsem se zasmál. Ale později jsem pochopil, že v tom je nějaká ta malinká pravda, trošička něčeho co ta holka poznala. Dodnes jsem totiž nenašel svůj protějšek, kterej by mi tak nějak vyhovoval a jeho názory na tento svět ladily s mými.  

Kurva alespoň v něčem !!!!!!!

Nic.

Nyní je vše složité, těžké, nepodporující, zoufalé a frustrující. Nikdo mi neřekne jak se mám chovat v prostředí, kde všichni lžou a dělají intriky. Lžou mi přímo do očí, lžou do očí vám, lžou do očí jiným a za zády vám kují spiklenecky scénáře. Uvědomíte si, že bojujete sám. Jako Sindibád proti hordě Alibabových loupežníků, kteří uměli excelentně, skvěle a bravurně předstírat lásku a hlavně jepičí

oddanost. Jasně, máte prostředky jak se do tohoto dostat, máte prostředky být uvnitř, ale v ten moment vás to nezajímá. Uvědomíte si, že opět polykáte litry zrad, falešností, lží a intrik. Mrzí vás to tak moc, že jste nešťastní, že chcete sáhnout k radikálnímu a tvrdému opatření.

Jen jednou jsem viděl slzy v očích cervy. Zabíjí to. Psychicky vás to zabíjí zevnitř. Nebridy nezvládnu a popravdě by mě ani nezajímaly.

Na mém facebookovém profilu mám slogan který říká, že jsem jako internet. Ten nic neodpouští, nepromíjí a nezapomíná. Jo a je to spojeno se slovem nikdy. MITM je super věc. Někdo si může myslet, že mě učil Jahve a nebo si alespoň myslí, že jsem k němu chodil na školení. Není to tak. Učil mě prostě život.

Vše je nyní tak nějak na bodu mrazu. A proto mě napadlo, proč to nenechat a jít ještě níže. Pod ten bod mrazu. Vysrat se na nějaky Filipíny, Vietnam nebo Thajsko a jít do Longyearbyenu.Věřím tomu, že tam se musí zchladit i ta nejrozžhavenější hlava.

Nevím proč a nevím co mě k tomu nutí. Ale poslední dobou mám strašnou touhu dívat se do hvězd. Nevím co tam hledat. Nevím co tam mám hledat, nevím ani co a nebo kdo mě k tomu nutí a nevím proč mě k tomu nutí. Nicméně ta touha je obrovská.

Slzy a bolest namísto sektu.

Někdy si připadám, jako bych nežil mezi lidmi ale mezi zvířaty. Ale myslím si, že ani zvířata se k sobě takto nechovají.


Miluji Vánoce. I když je můj postoj vůči těmto svátkům poněkud odtažitý, miluji je. Miluji tu atmosféru, a pokud máte možnost, sdílet tyto dny s milovanou osobou, je to o to víc intenzívnější. Proto nepochopím, když se někdo chová, ke svým blízkým a milovaným, jako zvíře. Zabíjí tím vše, co zabít jde. 1. ledna se potom dopoledne probudíte po oslavné noci, obejmete svoji milovanou osobu a zbytek dne vám rozhodí informace o tom, jak probíhala oslava ve vzdálenější části vaší rodiny.

 

Gradenit

A řekl dost. Mávnul a vše skončilo. Nebyly zvířata, nebyly hory ani řeky, nebyli lidé, nebylo nic. Byl někde, co se nedalo popsat. Jeho ani lidská mysl to nedokázala pochopit natož vysvětlit. Ale stále cítil a vnímal. Cítil pot, krev i slzy ale nevěděl, že ta krev má nasládlou chuť a že slzy jsou slané. Vše jen viděl a vnímal. Čas jako by se, ne zastavil, ale strašně zpomalil. Nebylo nic ale stále viděl, nesmírně zpomalené obrazy lišky, která na kusy trhá zajíce, zmije, plující ve žlutočervené vodě, pavouka, který v oblacích kouře a síry plete svoji síť.  Chtěl se otočit, ale nešlo to. Chtěl zavřít oči, ale nefungovalo to.  Chtěl křičet ale ani to nešlo. Cítil jen, že on je v něčem, co není a neexistuje. Někde před ním se objevila intenzivní červená záře. Byla příjemná a nebyla oslňující jenže nešlo říct, odkud vychází nebo kde je její zdroj. Bylo to zvláštní.

Necítil chuť ale cítil jak se mění barva jeho modrých očí v černo černou. Jeho oči, které vlastně nebyly tak jak nebyl on.  Viděl spoustu věcí, které ale neexistovaly. Sic toto nechápal, uvědomil si, že právě pochopil nekonečný vesmír ve vší jeho obludnosti a krvelačnosti. Jeho myšlení bylo rychlejší jak světlo a potom jí spatřil.

Viděl jí štíhlou, vysokou, s nádhernými dlouhými černými vlasy. Ale viděl ji v ten moment nějak jinak. Jakoby se na ni díval přes křišťálový hranol lámající světlo a rozkládajícího ho na milióny barev. Navíc všechny její pohyby byly obrácené. Její krok dopředu byl krokem dozadu, její smích byl pláčem a pláč bouřkou. Uviděla ho a rychle se k němu rozběhla. Běžela k němu a on viděl, jak se od něj rychle vzdaluje. Uvědomil si, že je na druhé straně. Jako by jste byli za obráceným zrcadlem kde se láme nejen světlo ale i čas a ruku vám podává bipolární porucha. Jako by se s vámi pohybovala ve čtvrtém rozměru, kdy byla těsně vedle vás a v sekundě na kilometry daleko.

Vždy po ní ale zůstal oheň, prach, špína a bolest. Všude kde se pohybovala, toto po ní zůstalo. Uvědomil si, že vidí, jak vypadá bolest a jak se liší od toho, jak ji doposud vnímal. Teď ji vidí jako krásně růžovo fialovo černou barvu, kde černá svítí. Velmi zvláštně ale svítí. Ve skutečnosti jen strašně bolí. Najednou se s ním vše zatočilo. Rychlost se neustále stupňovala a přecházela v oslnivou bílou barvu, kde se pohled do ní nedal vydržet. Celé okolí pálilo a pálilo to všude na těle, které vlastně nebylo a již neexistovalo. A najednou byl klid. Vše ustalo ve zlomku sekundy. Otevřel oči. Cítil kapky potu, cítil sladkou krev a slané slzy.  Na stropě místnosti uviděl pohybující se stín jabloně zmítané silným větrem.

Proč to tak je?

Není to tak dlouho, co jsem si na facebooku psal s Denisou na téma Neurolu a že se cítím jako doktor z psychologické poradny. Obraceli se na mě kluci v troskách po psychické stránce a žádali mě o radu, jak se mají chovat a co mají dělat. Měli svoje tajny lásky a nevěděli jak na ně. Tenkrát jsem z toho byl opravdu na prášky ale netušil jsem, co na mě ještě čeká. Včera jsem v deset večer přijel domů a čekal na mě Tomáš. Koktal, klepal se, nebyl schopnej ze sebe dostat souvislou větu a ve tváři měl výraz, jako by před chvílí někoho zavraždil. Vzal jsem ho nahoru, udělal mu kafe, který mi koupila Míša a požádal jsem ho, ať mi řekne co se děje. Začal vyprávět a já si uvědomil, že se psychologická poradna vrátila.

Tady je jeho příběh.

Ty se mi budeš Viliamko smát ale já jsem se zamiloval. Já vím, jsem skoro stejně starej jako ty ale nesměj se mi prosím Tě. Nedal bych to, jako to nedávám teď a já Tě chci poprosit o radu.
Poznal jsem ji kdysi dávno pracovně. Měli jsme spolu normální pracovní kontakt a já jsem to takto bral. Nikdy osobně, vždy pracovně. Vždy se mi líbila, ale nepřipouštěl jsem si to. Po dvou letech to ale vzalo tak neskutečny obrátky, že jsem to přestal chápat i já. Neskutečny obrátky v tom, že se vše událo v horizontu pouhého jednoho měsíce. Byl jsem tak poblázněný, že jsem si neuvědomoval, co dělám. Potřeboval jsem dopsat nějaky části knihy a odeslat vydavateli.
(pozn. Tomáš píše básně a fejetony)

Vůbec na nic nebyl čas. Vše jsem házel za hlavu a viděl jen jí. Byl jsem za to, že ví, jak moc jsem se zamiloval, protože mi to dávala i částečně najevo. Strašně moc jsem se zamiloval, ale taky jsem se hodně brzdil. Nechtěl jsem jí to dávat tak okatě na vědomí. Měl jsem nějaky podvědomy obavy z toho, že tady není něco tak, jak by mělo být.
Říkal jsem si pro sebe, že můžeme být jen přátelé, protože to je taky možnost jak být s tím, koho milujeme. Začal jsem každým dnem cítit, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí její obětí a chtěl jsem s ní být pořád. Byla schopná ke mně přijet o půlnoci a odvézt si mě domů k sobě. Každý den pro mě byla schopná přijet. 
Já věděl o jejich předchozích vztazích, ale vycházel jsem pouze z toho, co mi řekla ona. Věděl jsem o posledním vztahu, z kterého utekla. 

O sobě jsem jí řekl skoro všechno. Že jsem chodil do práce a čerpal materiály pro fejetony, že jsem poprvé v životě evidovaný na Úřadu práce a napíši o tom seriál článků, že jsem rebel a mám rád extravagantní život. Snažil jsem se jí postupně říci všechno. Došlo to až do stádia, kdy jsem měl žít společně s ní. Jenže potom přišel den, kdy jsem zjistil, že tady opravdu není něco v pořádku. Jednoho dne přijel její bývalý partner na návštěvu. Nadávala na něho a holedbala se tím, že se k němu nikdy nevrátí. Jenomže ten den to bylo nějak jinak. Já seděl opodál a psal báseň o upírech. Ona s ním pila kafe a začali se spolu bavit nějak jinak. Usmívali se na sebe, šeptali si a mrkali na sebe. Neznal jsem téma jejich rozhovoru. Něco mi začalo docházet v momentě, kdy mi řekla, že s bývalým odjede k němu domů pro nějaky zbytky věcí co tam ještě má. Odjížděla ve tři hodiny odpoledne. Cesta tam trvá hodinu a půl. Zpět to samé. A já poznal, že tady něco nehraje, že se schyluje k něčemu, co nechci. Pořád jsem přemýšlel nad posledním a předchozím dnem a v ten moment mi docvaklo, že se to podělalo. Nevolala z cesty ani nepsala, jak to měla ve zvyku dělat. Řekl jsem jí proto, že chci domů.

Sbalil jsem si všechny věci a čekal, až přijede. Přijela večer o půl desáte. Šel jsem si pro nějaky věci a ona mezi tím automaticky odnosila všechny moje věci do auta. Bez jediného slova. V ten moment jsem si uvědomil, že se něco stalo a, že se domů nevrátila sama. Její chování tomu přesně odpovídalo. Po cestě bylo ticho. Doma mi vrátila klíče od bytu, vyndal jsem si všechny věci z auta. Potom mi automaticky podala elektronickou cigaretu, kterou měla půjčenou. Opět bez jediného slova. Nasedla do auta a odjela. Ještě jsem ji po hodině zkusil zavolat a říct ji, ať si pro mě přijede, když mi tolikrát opakovala, jak moc mě miluje. Řekla, že ne. Je to pochopitelny když tam už měla jinýho což mi později potvrdila i osoba, do které bych to nikdy neřekl a kterou v podstatě ani neznám. To je vše Viliamko. Teď tu sedím a ptám se proč? Odpověz mi prosím, poraď mi prosím Tě. Co mám dělat?

Sedím a koukám na bezhlavě zamilovanyho člověka, kterej si, ve svým věku, neví rady. Jeho bezradnost přisuzuji tomu, že je dlouho sám a jeho majetnickému pojetí. Tomáše znám a je to jeho negativní vlastnost. Pokud má partnerku, chce ji jen pro sebe. Život ho naučil nikomu a nikdy nevěřit. Není to zase až tak katastrofální, prostě jen nevěří. Na druhou stranu je docela obtížné si jeho důvěru získat. 

"Tome, moje rada je v tomto případě pouze jedna. Zapomeň na ni ale rychle." 
Koukám na něj, jak se rozklepal a v rychlosti se snažím dodat pár vět, než mi tu zkolabuje.
"Tady máš kamaráde hned několik nabízejících se možností. Ale začnu tou, kterou jsi to podělal ty. Nevím co přesně jsi ji řekl, ale žádná ženská se nezamiluje do chlapa na podpoře. Nevím jak moc zná Tvoji skutečnou situaci ale toto jsi podělal. Nic jsi ji neměl říkat. A teď ty další. Všem kundám jde jen a jen o to, aby měly dostatek peněz. Láska? Běž do prdele vole, protože toto se dnes nenosí. Jen Tě tahala za nos a je vidět, že to docela umí. To, že pro Tebe přijede s klidem o půl noci je už jasny. Chtěla by tě mít s největší pravděpodobností jen pro sebe a co nejrychleji Tě začít využívat. Další možností je to, že Tě chtěla vedle sebe pouze proto, že to vypadá in. Mít za přítele spisovatele. Vím to podle sebe. Toto je totožny. Víš ty co? Je půl druhé ráno. Bež spát a uvidíme jak se probudíš."

Na stole mám pět Neurolů. Drtím na prášek čtyři a dávám je Tomášovi do pití. Odchází spát. 

Nyní jsou dvě hodiny odpoledne, 15. prosince 2018, já dopisuji tento článek a Tomáš stále spí. Nechávám ho v klidu, i když mi to chvilkama nedá a chodím ho kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Uvidím co bude mít v hlavě až se vzbudí.

Snippet from book.

Kapitola pátá

Barney

Přečetl jsem si instrukce a šel si ven zapálit. Přemýšlel jsem nad tím. Velký problém jsem viděl ve dvou věcech. První byla, dostat se nějakým způsobem do PM jako zaměstnanec. Druhá, najít tam nějakou osobu, která mě zasvětí do interního chodu a praktik firmy. Největší problém jsem ale viděl v tom, jak se tam dostat. To, že tam někoho najdu, jsem odsouval jako druhotnou veličinu. Realita ale byla jiná. Do PM jsem se dostal jako nůž do másla. Problém byl najít tu osobu. Uvnitř firmy totiž panuje taková zvláštní forma komunikace ve směru firma-zaměstnanec.
Já bych to nazval despotickou diktaturou.

Pamatujete si někdo na báseň Král Lávra?

Král Lávra měl oslí uši. Ač byl chytrý, styděl se za ně a schovával je. Když potřeboval oholit a upravit vlasy, pozval si holiče. To bylo pouze jednou za rok. Ten pochopitelně oslí uši uviděl, a aby nedošlo k prozrazení, jak král Lávra vypadá, nechal král pro jistotu toho holiče vždy popravit.

A PM, jeho top, vyšší i nižší management, se chovají asi podobně.

Takže absolutní většina lidí se drží zpět a nemluví z obavy přeřazení na méně placenou práci, nebo, v tom horším případě, okamžité výpovědi. Musel jsem tedy sáhnout k mým zkušenostem z několikaletého studia operační psychologie. A pochopitelně změnit svoje chování a být nevypočitatelný, někdy až trochu sprostý a drzý.

A vyplatilo se.

Dostal jsem se do kontaktu a seznámil se s Barneym.

S člověkem, který se pohyboval od ředitele až k operátorům. S člověkem, který mi, po jeho zjištění co chci, rozpitval PM na molekuly. Scházeli jsme se vždy mimo továrnu v nějaké kavárně. Poslední dobou to ale bylo výhradně u mě doma.

Po jeho návštěvě jsem měl vždy spodní čelist dole a hubu jsem nemohl zavřít. Nechápal jsem, jak je toto vůbec možné a divil se červeným, že jsou schopni tuto firmu a toto vedení obhajovat a zastávat se ho. Byly to sice výjimky ale byly. Na druhou stranu jsem jim nemohl nic zazlívat. Jsou to v podstatě zaměstnanci, kteří vidí, že je tu něco špatně ale do takovýchto detailů nemají možnost nahlédnout. Tvrdě pracují, aby zabezpečili svoje rodiny a děti.

Barney se postupem času vyjádřil i k takovým kauzám jako byla, v poslední době neznámější, ta s rozkrádáním a zakončená zásahem Policie, o korupci a zkorumpovaných právnících včetně ostatních důležitých lidí, o užívání drog a to od vysoce postavených lidí až po některé mechaniky, o vědomém vyrábění závadných cigaret až po pohrdání zaměstnanci kteří jsou bráni pouze jako svoloč nutná ke generování peněz.

V duchu jsem si říkal, jaké to je obrovské štěstí, že jsem tohoto člověka poznal. To jsem ale ještě netušil, že další bomba příjde za dva dny.

Používám šest telefonních čísel. Pět jich je veřejně dohledatelných ale to šesté mají pouze tři lidé. Juliet, Barney a můj komerčák. Juliet je mladá holanďanka která vystudovala mezinárodní obchodní právo. Není to tak dlouho co se mi zmínila o tom, že zastupuje českou firmu v jednom česko - americkém sporu. Z jejich emailů šlo vycítit, že je nadšená tímto pověřením. Barney je Barney a komerčák se mi stará o to, aby v mých knihách nebyly nějaky sračky, za ktery bych mohl být stíhaný policií nebo soudem.

Po jedné poslední zběsilé srpnové směně, kdy v tabačce nefungovala klimatizace, jsem toho měl plny zuby. Následovaly tři dny volna tak jsem si zašel na jedno studeny pivo. Jinak já nepiju a na pivo skoro vůbec nechodím. Výjimky jsou pouze podobné dny jako tento.

Čtvrt litru ve mně zmizelo tak rychle, jako bych ho vylil do rozpálenýho písku. Z batohu se mi ozývá tupé a hluboké drnčení které zesiluje dřevěný stůl na kterém batoh leží. Pouze jedno číslo mám nastaveno na vibrace. Ostatní normálně zvoní, vlastně hají. Slayer, Pantera, Clawfinger a podobné lahůdky.

Vytahuji mobil a na displayi vidím písmena BM. Volá Barney.

„Ahoj, co se děje?“ ohlašuji se Barneymu.

„Nic, vše je v pořádku. Myslíš, že by za tebou mohl někdo přijít?“ ptá se Barney.

„Samozřejmě, že jo ale nejsem doma. Sedím na pivu. Děje se něco?“

„Celkem nic. Jen si myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ říká Barney.

„A to myslíš jako teď hned nebo zítra?“ ptám se.

„Teď. Pokud by jsi chtěl tak se můžete domluvit na později.“

„Dobře. Sedím venku v Plecháči na Masaryčce, naproti elektru Furka,“ říkám.

„Moment prosím,“ říká Barney a na malou chvíli se odmlčí.

Pauza trvala něco málo kolem půl minuty.

„Za půl hodiny budou u tebe“ ozval se najednou Barney.

„Já mám na pilno, odjíždím do Budějic. Zavolám nebo pošlu mail, čau,“ v rychlosti řekl Barney a típnul telefon.

No ty pííčo mám dost. A jak ho mám kurva poznat? A jak pozná on mě? Toto se mi honí hlavou. Na to se můžu vysrat, jdu domů, říkám si. Ale zase na druhou stranu, Barney přece není žádnej idiot. Počkám zde tu půl hodinu a uvidím. Volat mu nebudu, tak jsme domluveni.

Objednal jsem si druhy pivo a čekal.

Čumím do mobilu a kontroluji maily co mi posílají moje milovany Filipínky.

Najednou slyším „Dobrý podvečer pane Ondrejko.“

Podívám se před sebe. Přede mnou stojí muž a žena a s divným výrazem ve tváři na mě koukají.

„Posílá nás Barney, mluvili jste spolu.“

„Ano, posaďte se. Můžu se zeptat jak jste mě prosím vás poznali?“ ptám se těch dvou.

„Barney vás viděl odcházet z práce a řekl nám jak jste oblečený,“ řekla paní.

„No a to triko se zamaskovaným hákovým křížem a německy Marlbora bez kolku,“ směje se muž.

Vysvětluji jim, že to není žádnej zamaskovanej hákáč ale Offendid.

„Barney nám řekl co děláte a tak jsme se rozhodli,“ říká muž, „že by jsme vám rádi pomohli v získání nějakých informací,“ doplňuje žena.

„Já pracuji na přípravně,“ doplňuje muž.

Podívám se na ženu která ihned reaguje.

„Já pracuji v laboratoři PM,“ a poprvé se usměje.

Konec ukázky

End of a snippet from a book