Někdo je pes jiný beránek.
Nevím, co jsem já. Asi nic z uvedeného. Je to ale strašně divny a
zvláštní. Ve svých 47 letech volám ve 3 hodiny ráno. Vysvětluji, zlobím se,
chci nadávat a v hlavě mi šrotuje
taková spousta myšlenek, že by to nepobral leckterý serverový hard disk. Je to
chvilka. Vlastně skoro měsíc ale v porovnání s vyhrazeným časem pro člověka
to není nic. Stále vysvětluji a
přiznávám se k tomu, co jsem udělal a jak jsem některé věcičky zjistil.
Není mi blbě. Vím, že to je špatny, takto si zjišťovat pravdu. Ale sám sobě si
toto jednání snažím omlouvat. Uvnitř jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře,
ale na druhou stranu mám strach. Velký strach, že to ztratím, aniž bych to
viděl. Jsou 3 hodiny a 7 minut ráno. Pomalu končím s tím vysvětlováním a
slyším ve svým hlase úzkost a najednou si uvědomím, že mi po obou tvářích stékají
slzy.
Vím proč, ale nechápu to.
Nerozumím tomu. Říkám si, že toto není možny. Skutečný stav věci ale vypráví o něčem úplně
jinym, zvláštním, o tom, co jsem nepoznal za posledních 20 let svého života. Neposeru
se z toho, jasně. Ale mám strach. Ne z toho jak to dopadne. Strach z toho,
jak to bude pokračovat a co teď udělá. Ten rozdíl je velký, ale nezajímám se o
něj. Tak to prostě je. Seru na všechno a na všechny. Užívám si to a zároveň si
uvědomuji, že toto vše může definitivně ukončit jedna pitomá sms-ka nebo email.
Kdoví kdy toto přijde. Možná dnes, možná zítra nebo třeba nikdy.
Mám rád
pohádky.
Po pravdě řečeno se bojím
kliknout na tlačítko, ve speciálním programu, který mi vygeneruje komunikační
report. Nechci ho teď znát.
Vím ale, že jednou na něj přece jen kliknu.
TO BE
CONTINUED
Žádné komentáře:
Okomentovat