Jo, měl jsem Filipínku.
Byl jsem zamilovaný až po uši a byl jsem nachystaný zapálit Českou republiku a
odletět na ostrovy. Nic na tom nezměnilo ani to, že jsem ji v reále nikdy
neviděl. Nikdy jsem ji nedržel za ruku ale uvnitř jsem cítil, že to bude
navždy. Prostě jsem to věděl. Proto jsem začal plánovat báječný život pro ni a
pro její rodinu. Hodně často jsme se bavili na téma boha a víry. Jednou jsem jí
napsal, že je strašně moc krásná a, že má nádherné ruce.
„Když bůh tvořil člověka,
víš proč udělal člověku mezery mezi prsty?“
zeptal jsem se jí.
Nečekal jsem nějakou
fundovanou odpověď, očekával jsem cokoliv. To co jsem dostal mě překvapilo
protože já vlastně nedostal nic. Žádná odpověď, žádná reakce. Jdu jí to tedy
vysvětlit v domnění, že to pochopí, až bude vědět celou pointu.
„Protože se našel někdo,
kdo je určený pro Tebe. Příjde a ty Tvoje mezery vyplní svými prsty tak, že Tě
bude držet za Tvoji ruku navždy a nikdy Tě nepustí.“
Je klid. Nic se neděje a
nikdo nic nepíše. Očekávám strohé „děkuji“ nebo „miluji Tě.“
Říkám si, že pochopila, co
jsem ji napsal a přemýšlí nad tím, co by mi na to odpověděla. Po pěti minutách
mi od ní přišla věta:
KDY UŽ KONEČNĚ PŘILETÍŠ NA
FILIPÍNY?
Spodní čelist mi spadla
údivem dolů a já nechápavě koukám na monitor, co že se to tam objevilo za
zprávu. Nevěřím a říkám si, že to není možný. Smutný a zaskočený pomaličku
zvedám ruku která se vzpřímeným ukazováčkem blíží k tlačítku
s nápisem Power Off.
Druhý den se mi
v hlavě zrodil námět na knihu. Dostala název „Virtuální láska.“ Kniha má
ale i podtitul „Konspirační Firewall.“ Podtitul byl nutný, aby název
korespondoval s obsahem konce knihy.
Bůh mi buď milostiv za to, že kniha vyjde v češtině, angličtině a v ............... no to vlastně ještě není jisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat