Když se důvěra změní v udání: Můj příběh pracovní neschopnosti.

Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu zpochybňován a sledován. Všechno to začalo obyčejným pracovním úrazem. Moment nepozornosti, který změnil můj každodenní život a poslal mě na nucenou zdravotní dovolenou. Práci jsem bral vždy zodpovědně a snažil se být užitečný ač mě spousta lidí vytýkalo tu moji akčnost. Jednou se mi ta moje akčnost ale nevyplatila a já skončil na neschopence, rozmlácený a sešroubovaný chirurgickými implantáty.

Být na neschopence není žádný med. Kromě fyzické bolesti a omezení člověk bojuje i s psychickou zátěží. Ale to, co následovalo, mi vzalo půdu pod nohama úplně. Od své známé, která pracuje na ČSSZ, jsem se dozvěděl šokující zprávu - někdo na mě anonymně poslal kontrolu. Někdo, kdo zřejmě zpochybňuje oprávněnost mé pracovní neschopnosti.

Kontrola naštěstí dopadla dobře. Byl jsem u sebe, dodržoval léčebný režim, všechno bylo v pořádku. Myslel jsem, že tím to končí. Ale mýlil jsem se.

Dnes mě zastavila pracovnice THP z naší firmy. Začala se vyptávat na detaily o kontrolách. Kdy chodí? V jakou denní dobu? Můžou přijít i večer? Její otázky ve mně vyvolaly znepokojivý pocit. Proč takový zájem? Proč tolik detailů? Navíc, této osobě může být hovno po tom, jak probíhá moje rekonvalescence.  V hlavě mi okamžitě naskočilo to anonymní udání. 

Sedím a přemýšlím. Proč se tohle děje? Kdo může mít takovou potřebu mě sledovat a kontrolovat? Vždyť jsem nikdy nedal důvod k pochybnostem. I když marodím tak bych pro firmu udělal to první i poslední. Přesto mám pocit, že jsem pod drobnohledem, že každý můj krok někdo sleduje.

V nejbližší době očekávám proto další kontrolu. Ta myšlenka mi nedá spát. Místo abych se soustředil na důležitější věci, musím se potýkat se stresem z neustálého dozoru. Je to vyčerpávající - jak fyzicky, tak psychicky.

Ptám se sám sebe - proč? Proč někteří lidé cítí potřebu udávat své kolegy? Kde se ztratila ta obyčejná lidská důvěra a empatie? Možná je to odraz dnešní společnosti, kde je jednodušší někoho anonymně nahlásit, než mu přímo říct, co mi vadí.

Přesto se snažím zůstat pozitivní. Vím, že jednám správně a že své svědomí mám čisté. Ale ta pachuť nedůvěry a podezřívání zůstává. Je smutné, že v době, kdy člověk potřebuje především klid, musí čelit takovému tlaku a stresu.

Takhle nyní žiji. A vím, že to není ojedinělé. Kolik lidí asi prochází podobnou situací? Kolik lidí se musí vypořádávat s anonymními udáními místo toho, aby byli v klidu?

Jediné, v co mohu doufat, je, že se brzy uzdravím a vrátím se do práce. A možná, že ten, kdo cítil potřebu mě anonymně nahlásit, si příště rozmyslí, zda je to skutečně nutné. Protože nikdo z nás neví, kdy se sám ocitne v podobné situaci. Ale stejně musím časem oprášit své kontakty a známé. Já totiž zjistím jméno té udavačské feny. To si pište.