Krátká autobiografie.

 

Viliam je excentrik a extrovert. 

Měl krásnou perskou kočku, se kterou trávil spoustu času. Jmenovala se Mia. Dalo by se říci, že se k ní choval jako by to byla jeho manželka. Jednoho dne mu kočku přejelo auto. Byl smutný a plakal. Opravdu ji miloval. Proklínal všechny bezohledné řidiče na celém světě. Vše ale jednou přebolí a čas plynul. Viliam již desetkrát viděl slunce na obratníku raka. A i když mu Mia strašně chyběla, žil svůj život dál bez ní. Zanevřel na ostatní kočky a pomalu se smířil s tím, že už žádnou mít nebude. 

Jednoho dne ji ale uviděl. Nebyla to Mia ale byla krásná. Viliam si říkal, že na světě snad nemůže být nic krásnějšího. Když ji uviděl druhý den, byl už až po uši zamilovaný. Viděl se jak s ní chodí na procházky, jak ji koupe a těšil se, že se mu život změní a on bude opět nevýslovně šťastný. Ona mu to dávala malinko najevo svojí přítomností a řečí. Viliam tomu naplno propadl. Začal pociťovat, že ač ji zná pouhé dva dny, jak mu najednou strašně moc chybí. 

Měl deprese z toho, že ji nemůže vidět, zlobil se na celý svět, že nemůže být s ní. Krátce na to cítil v hrudníku tu úzkost a sevření, která se dostavuje u zamilovaných. Viliam se lekl. Uvědomil si, že se do ní během dvou dnů zamiloval a to s ní ani nebyl na procházce. Nechápal jak je toto možné. Je přece normální a rozumný chlap. Toto se nestává. Jeho pocity, smutek a žal za ní, však vypovídaly o něčem jiném. Dostal strach. 

Je přece krásná tak proč zrovna on, ptal se sám sebe. Má ostré zuby a ještě ostřejší drápky. Není v tom něco jiného? Je to již deset let co přišel o Miu. Nemůže to být něco, co se mu přihodilo díky té jeho minulosti? Byl v rozpacích a tyto myšlenky ho trhaly na kusy. Na toto nenajde pomoc. S tímto si musí poradit sám, říkal si pro sebe. 

Odešel do chladného podvečera. Byl klid, vítr jen lehounce foukal. Šum pšeničného lánu dokresloval tu zvláštně zamilovaně ponurou a vraždící atmosféru. Lehl do lánu s pšenicí a zadíval se do hvězd v domnění, že mu ta černočerná hvězdná hlubina poradí kam jít a co udělat. Kromě letícího letadla ale neviděl vůbec nic. Bylo mu hrozně. Nevěděl co se stalo a nevěděl proč se tak stalo. 

Stále koukal na hvězdy když si uvědomil slabé šimrání na jeho tvářích. Nebyly to pšeničné klasy. Byly to slzy. 

Viliam plakal. 

Uvědomil si tu bezvýchodnou situaci, pomaličku zavřel oči a usnul.