Prokletí Salemu aneb jak jsem málem zabil pračku.

 Jsem unavený. Tak unavený, že i šnek na prášcích by mě předběhl v závodě o život. Ale montérky smrdí jako kombinace potu, oleje a vzpomínek na lepší časy, takže je třeba je vyprat. A protože ženská práce mi jde asi jako balet medvědovi na kolečkových bruslích, rozhodl jsem se pro metodu „šup šup“. Rychle tam hodit, rychle zapnout, rychle zapomenout. Jenže ouha. Ještě musím napsat Sandře. Sandře Salem. Náhoda? Nemyslím si. Zatímco se snažím napsat zprávu, z koupelny se ozývá zvuk, který připomíná remix bouračky s death metalem. Přijdu k pračce, která už ždíme, ale ten rachot… Ten rachot je tak otřesný, že i moje babička by si zacpala uši, a to má naslouchátko nastavené na „ticho jako v hrobě“. „Co to je do píči?“ ptám se sám sebe, s výrazem člověka, který právě zjistil, že si do mikrovlnky omylem dal živého křečka. Pračka vypíná. Já vytahuji prádlo. A tam to je. Prokletí Salemu. Ne kniha. Ne upíři. Ale věci, které jsem si nechal v kapsách. A které se rozhodly udělat z bubnu pračky lunapark. 

Minule to byl klíč 19 který se snažil utéct z montérek jako vězeň z Alcatrazu. Příště to bude možná celá gola sada. S takovou ta pračka brzy odejde do věčných bubnů. A já? Já si možná konečně pořídím kapsy na zip.