Viliam Ondrejka

 Celou noc píši. Moje nová kniha bude skandální. Odhalím v ní tajemství, která měla zůstat skrytá. Stránky se plní, slova proudí a já cítím vzrušení z toho, co právě tvořím. K ránu mi ale dochází síly. Desáté kafe sotva drží mé víčka otevřená a žaludek se hlasitě ozývá. Potřebuji jídlo.   Rozhodnu se zajít k Vietnamce do obchodu. Otevírá v sedm ráno, což mi hraje do karet. Vždycky se tam těším – nejen kvůli potravinám, ale hlavně kvůli ní. Jsem ujetej na Asiatky a tahle paní je opravdu moc pěkná. Jenže dnes mám smůlu. Za pultem vidím jejího muže a k tomu ještě problém. Nejde jim elektrika, což znamená, že nefunguje platební terminál. A já nenosím hotovost, jen kartu.   Volám Pavlovi do práce a vysvětluji situaci. Potřebuji vědět, kde najdu nejbližší obchod s potravinami, kde platí kartou. Posílá mě do COOPu v Horšovském Týně. Jsem vděčný za radu a vyrážím. Jdu ulicí dolů, přejdu koleje a na jejím konci spatřím světlo naděje pro hladové – prodejnu COOP....

Život je plný nečekaných momentů. Kolikrát se vám stalo, že jste potkali někoho z minulosti na zcela nepravděpodobném místě? Na ulici, v obchodě, nebo třeba v lékárně? Když jsem si šel vyzvednout léky v Domažlické lékárně, rozhodně jsem netušil, že mě čeká setkání s Evou, dívkou, kterou jsem znal ještě ze střední školy. A už vůbec jsem nečekal, že se dozvím něco, co bych nejraději nikdy vědět nechtěl.   Věk a ironie osudu?  Jak člověk stárne, začne si uvědomovat věci, které kdysi považoval za vzdálenou budoucnost. Najednou vám už není dvacet, ani třicet. Léta ubíhají rychleji, než byste si kdy dokázali představit. Můj současný životní bod je moment, kdy si říkám, že bych si měl pomalu nechat vzít míry na rakev. Ale to neznamená, že bych se měl vzdát života a přestat si ho užívat po svém.    Den se odehrával celkem obyčejně. Po kontrole na chirurgické ambulanci jsem vstoupil do lékárny, vyzvedl si léky které nesouvisely s mojí diagnózou ale potřeboval jsem je. N...

Byl jsem zvyklý na to, že se lidé mají rádi a jsou k sobě milí a vstřícní. Vždy jsem věřil, že vzájemná úcta a laskavost jsou základem dobrých vztahů. Bohužel, v mé nové lokalitě tomu tak není. Jakýkoliv projev mé vděčnosti nebo náklonosti se tady okamžitě chápe jako sexuální harašment. Je smutné, že jednoduché gesto, jako je poděkování nebo úsměv, může být tak snadno překrouceno a špatně pochopeno. Ženy zde lžou, pomlouvají a vymýšlejí si. Je těžké uvěřit, že někdo může záměrně šířit nepravdy a poškodit tak pověst druhého člověka. Chlapi z toho udělají nesmyslné pletky, falešně vás viní a očerňují. Přitom si jejich mozky ani neuvědomí, jak vám tímto ubližují. Je to smutná realita, která mě nutí přemýšlet o mé budoucnosti a místě kde chci žít. Zvracím z pomyšlení na to, jak se lidé mohou tak snadno odcizit a ztratit základní lidskou slušnost. A taky rozum.  Ale to, co tady doslova a do písmene exceluje, je žárlivost. Největší zabiják vztahů. Je to totiž nejrozšířenější, nejtoxičtě...

  Google nedávno začal instalovat do telefonů novou aplikaci s názvem SafetyCore . Oficiálně má tato aplikace zajišťovat bezpečnost uživatelů tím, že kontroluje „citlivý, nevhodný a explicitní obsah“. Ve skutečnosti však tato technologie zavádí bezprecedentní úroveň kontroly a zásahu do osobní komunikace . Jak SafetyCore funguje? Na rozdíl od běžných filtrů obsahu tato aplikace pracuje full-duplexně – to znamená, že nesleduje pouze zprávy, které odesíláte, ale také ty, které přijímáte. To znamená, že pokud vám kamarádka ve vtipu napíše: „Já tě zabiju, ty čuráku!“ , aplikace tuto zprávu zachytí a nedoručí vám ji. Co se děje dál? A tady přichází to nejznepokojivější. Nikdo přesně neví, co se s těmito zachycenými zprávami děje dál. Google může zprávu automaticky poslat policii, protože: Zná vaši přesnou polohu , Ví, s kým komunikujete , Má přístup k celému vašemu zařízení a sbírá metadata , Může si vyhodnotit, zda jste „riziková“ osoba . Jde tedy o nový level šmír...

Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu zpochybňován a sledován. Všechno to začalo obyčejným pracovním úrazem. Moment nepozornosti, který změnil můj každodenní život a poslal mě na nucenou zdravotní dovolenou. Práci jsem bral vždy zodpovědně a snažil se být užitečný ač mě spousta lidí vytýkalo tu moji akčnost. Jednou se mi ta moje akčnost ale nevyplatila a já skončil na neschopence, rozmlácený a sešroubovaný chirurgickými implantáty. Být na neschopence není žádný med. Kromě fyzické bolesti a omezení člověk bojuje i s psychickou zátěží. Ale to, co následovalo, mi vzalo půdu pod nohama úplně. Od své známé, která pracuje na ČSSZ, jsem se dozvěděl šokující zprávu - někdo na mě anonymně poslal kontrolu. Někdo, kdo zřejmě zpochybňuje oprávněnost mé pracovní neschopnosti. Kontrola naštěstí dopadla dobře. Byl jsem u sebe, dodržoval léčebný režim, všechno bylo v pořádku. Myslel jsem, že tím to končí. Ale mýlil jsem se. Dnes mě zastavila pracovnice THP z naší firmy. Začala se v...

  Viliam je excentrik a extrovert.  Měl krásnou perskou kočku, se kterou trávil spoustu času. Jmenovala se Mia. Dalo by se říci, že se k ní choval jako by to byla jeho manželka. Jednoho dne mu kočku přejelo auto. Byl smutný a plakal. Opravdu ji miloval. Proklínal všechny bezohledné řidiče na celém světě. Vše ale jednou přebolí a čas plynul. Viliam již desetkrát viděl slunce na obratníku raka. A i když mu Mia strašně chyběla, žil svůj život dál bez ní. Zanevřel na ostatní kočky a pomalu se smířil s tím, že už žádnou mít nebude.  Jednoho dne ji ale uviděl. Nebyla to Mia ale byla krásná. Viliam si říkal, že na světě snad nemůže být nic krásnějšího. Když ji uviděl druhý den, byl už až po uši zamilovaný. Viděl se jak s ní chodí na procházky, jak ji koupe a těšil se, že se mu život změní a on bude opět nevýslovně šťastný. Ona mu to dávala malinko najevo svojí přítomností a řečí. Viliam tomu naplno propadl. Začal pociťovat, že ač ji zná pouhé dva dny, jak mu najed...

 Uvěřili byste, že obyčejný nákup SSD disku může vyvolat více emocí než finálový díl vašeho oblíbeného seriálu? Připravte se na obyčejný příběh, ve kterém mají hlavní roli eshop Alza a já – člověk, který si myslel, že upgrade notebooku je snadnější než objednat pizzu.  První krok byl jednoduchý: objednávka SSD disku. To by měla být v dnešní době čistá rutina, že? Ve středu 12. prosince jsem s nadějí v srdci a kreditní kartou v ruce udělal objednávku. Druhý den měl dorazit SSD disk, který měl oživit notebook od kamaráda mého známého rychleji než instantní polévka.  Ve středu mám disk očekávat. A pak se začalo vše neuvěřitelně a rychle hroutit. Přišla první rána. SMS od kurýra DPD o kapacitních důvodech a pozdějším doručení, která mi zrušila radostnou představu rychlého upgrade. Kapacitní důvody? Opravdu? A to měl jen uložit balíček do Alza boxu. Ale co už, řekl jsem si, že jednodenní zpoždění přežiju.  Pokud chci ale disk hned tak si pro něj musím přijet do Hor...