Viliam Ondrejka

  Horky letní dny jsou jako nezvaný host. Oblíbené jsou jen do momentu, než se z nich stane zátěž, která se vám bude lepit na kůži. A tak, stejně jako mnoho lidí po celém světě, jsem se dnes rozhodl úplně zahodit své oblečení a užívat si nahoty a svobody bez potu.  Na tom přece nic není, když budu doma chodit nahý. Co mohlo být špatně? Víte, na tuto otázku jsem si odpověděl poměrně rychle. Den začal jako obvykle. Zrovna jsem se probudil. Mé tělo bylo ještě plné snu který se mi zdál a mojí první myšlenkou byla káva. Určitě si dokážete představit tu vůni, že? Aroma, co vás probudí lépe než nějaký budík. Prostě to byla láska na první lok. Dan mi ráno v šest píše na WhatsApp, že máme volno a k Rybářům nejedeme. Jdu si s radostí zalít kávu a přišel první ranní zlom, který potom provázel celý zbytek dne. Zalívám kávu a myslím na tu pipinu o které se mi zdálo. Nevím, nikdy jsem ji nešukal ale do mých snů mi ta cácorka leze skoro pořád. Procitnu v momentě kdy uslyším prskání, syčení a...

Jsou věty, které ve mně probouzí vlny emocí pokaždé, když je vyslovím. Nikdy jsem nemohl říci, že jsem zamilovaný. Nikdy to ke mně nesedělo. Ale něco jsem kdysi prožil. Byl to docela šok. Představte si, stalo se to tak rychle, že jsem nemohl uvěřit tomu, jak se dokáže život otočit na hlavu vteřinu poté, co se něco takového stane. Asi jsem se tenkrát opravdu zamiloval. Jmenovala se Naty. Ano, Naty s nádhernýma očima a vlasy jako podzimní listí. Žena, která se nádherně směje. V den, kdy jsem ji poprvé uviděl, se pro mě čas zastavil. Byla úžasná, snová, nádherná. Byla jiná než všechny ostatní. Krásná a elegantní postava se smíchem, který by rozpustil i ledovou horu. Připadal jsem si jako ve snu.   Ovšem jak už to v životě bývá, Ten sen se rychle změnil v noční můru. Má duše se ocitla v temných hlubinách, které jsou tak plné beznaděje a prázdnoty, že by se v nich mohlo utopit stádo nešťastných slonů. A já? Stal jsem se zlomeným mužem, stínaným vlastními dé...

Venku chvíli hustě pršelo. Bylo to zvláštní, první déšť po zimě. Zvuk dopadajících dešťových kapek na silnici, jako by šeptal, co se přihodilo a co udělala. Nutilo mě to zaposlouchat se do zvuku deště. Moje nitro je pro takovouhle deštivou noc jako stvořené. Jsem příliš naplněn sám sebou. Chtěl jsem pro ni v sobě moc místa, ale nenašel jsem ho. Jsem teď plný marných nadějí, bolesti a velkého zklamání. Už by se mezi ně asi nevešla. Nechodím ruku v ruce s vypočítavostí, lží, intrikami a podvody. Nevím kolik času uplynulo. Ale uvnitř cítím, jako by to byly roky. Roky bolesti, utrpení, intriků a zrady. Síla a láska ze mě prchaly, jako rozlité ředidlo na podlaze. Bolelo to. Pokud si myslíte, že ne, jste blázni. Moje mysl byla plná jí, než jsem ztratil rozum. Tenkrát na mě mluvila i ve snu. Strašně rád jsem ji poslouchal, ale teď tu je jen velké ticho. Helen Kellerová kdysi řekla: "Ty nejkrásnější a nejvzácnější věci na světě se nedají slyšet ani vidět ale pouze...

No tak jsem si asi naběhl. Nedá se nic dělat. Když se za vším ohlédnu tak je mi zle. Ne za to, co se stalo a jak vše dopadlo. Je mi zle ze sebe samotného. Že jsem byl tak slepý a hloupý, že jsem opět udělal tu katastrofální chybu a uvěřil v upřímnost a diskrétnost některých lidí z mého nového okolí, že jsem, zaslepený svojí zamilovaností, přestal vnímat realitu a doufal v zázrak, jenž se změna jmenuje. A co padající hvězdy? Nevěřím. Vždy mi to přineslo úplnej opak. Nesmírně zamilovaný si tak sedím v Kutnohorském Kostele Svatého Jakuba a koukám před sebe na obrovský oltář. Musel jsem tam jít. Musel jsem mu, ač jsem ateista, poděkovat za to, co mi dopřál, co mi poslal. Poděkovat mu za to, že mi dovolil poznat pocit opravdové a nefalšované zamilovanosti. V polo kleku a polo sedu mu, se sepjatýma rukama, děkuji. Ale všechno bylo k hovnu. Alespoň mám o čem psát. No, a když jsem se nad tím zamyslel, přišel jsem na nový literární styl. Můj styl. Je to FFF. Je složený z již existují...

Byl to jen takový blesk. Ohnivý výboj, který mě zasáhl a já to musel začít psát. Potom přišlo období, kdy jsem práci na ni musel přerušit z jiných důvodů. Prostě priorita byla někde jinde. Ale táhlo mě to k ní strašně moc. O čem píšu? Ne, není to žádná mladá nebo stará kunda. Píši o knize Slzy a krev. Byl to ulítlej nápad, když jsem tu holku uviděl. S mým nitrem to udělalo to samé, co udělal se světem výbuch Krakatau v roce 1883. V hlavě se mi rojily myšlenky a míchaly se s představama z čehož pochopitelně vznikal tak psychedelickej koktejl o kterým jste nikdy neslyšeli.  V současné době je kniha hotová z 80% a já před nedávnem pronesl, že ji nikdy nedopíši. Ne proto, že bych nechtěl ale proto, že mi to, za současného stavu, nedávalo smysl. Potom se mi ta zbožňovaná andělská křídla začala měnit v ta netopýří a vše dostávalo smyk, z kterého dokáží vyklouznout jen velmi dobří řidiči. Zapřemýšlel jsem. Překontroloval jsem si skrytý soubor s knihou a zjistil, že je vše v pořádku. Nes...

Zdravím Vás přátelé a známí. V poslední době se na mě začíná obracet hodně lidí s dotazy, které jde rozdělit to čtyř skupin. 1.        Obava o práci, 2.        tajná láska, 3.        termín vydání knihy a 4.        dotazy jestli kniha opravdu vyjde. Pojďme si tedy společně objasnit a vysvětlit jednotlivé body. Do budoucna pro mě bude potom jednodušší, poslat odkaz na tento článek a neodpovídat každému tazateli individuálně. 1.        Obava o práci. Již jednou jsem na toto téma psal krátké vysvětlení. Nalézt ho můžete tady:  https://1url.cz/SMp6K Mějte prosím toto na paměti. Nikdy bych si nedovolil udělat něco, za co by mohli být zaměstnanci PMI KH postihováni. Nemám rád individua, které Vás budou peskovat za etiketu nalepenou na podlaze nebo za to, že nůž není v prvním šuplíku ale ve dru...

Nikdy jsem nebyl zastáncem alkoholu a nikdy jsem si v pití nijak neliboval. Hlavně jsem dělal práci, která se neměla ráda s alkoholem. Jo kouřil jsem celý život. Přestal jsem až v momentě, kdy jsem začal pracovat v tabačce. V Kutnohorské Philip Morris. Když jsem na vlastní oči viděl, jak se ty cigára dělají tak to byl konec. Přešel jsem na elektronickou, která báječně voní a skvěle chutná. Tak nějak jsem nikdy neřešil zdraví. Svoje pochopitelně. Jsem člověk, kterej musí a musel vyzkoušet všechno. Ale zase klídek. Nikdy bych si nepíchl heroin a nikdy bych nešel šukat s buzíkem. Přes toto vlak opravdu nikdy nepojede. Včera si tak sedím s Michaelou a popíjíme víno. Nemám rád bíly víno ale ten Sauvignon, kterej má ráda Michaela, docela ujde. Po dvou decích najednou blok a šílená bolest na hrudníku. Krutopřísná ohromná bolest kdy jsem se skoro pochcal. Prášky na bolest ani Algifen kapky nepomáhají. Chce se mi zvracet a já se obávám toho, že zasviním vyblitým vínem podlahu. Uvědomu...