Viliam Ondrejka

 Jsem unavený. Tak unavený, že i šnek na prášcích by mě předběhl v závodě o život. Ale montérky smrdí jako kombinace potu, oleje a vzpomínek na lepší časy, takže je třeba je vyprat. A protože ženská práce mi jde asi jako balet medvědovi na kolečkových bruslích, rozhodl jsem se pro metodu „šup šup“. Rychle tam hodit, rychle zapnout, rychle zapomenout. Jenže ouha. Ještě musím napsat Sandře. Sandře Salem. Náhoda? Nemyslím si. Zatímco se snažím napsat zprávu, z koupelny se ozývá zvuk, který připomíná remix bouračky s death metalem. Přijdu k pračce, která už ždíme, ale ten rachot… Ten rachot je tak otřesný, že i moje babička by si zacpala uši, a to má naslouchátko nastavené na „ticho jako v hrobě“. „Co to je do píči?“ ptám se sám sebe, s výrazem člověka, který právě zjistil, že si do mikrovlnky omylem dal živého křečka. Pračka vypíná. Já vytahuji prádlo. A tam to je. Prokletí Salemu. Ne kniha. Ne upíři. Ale věci, které jsem si nechal v kapsách. A které se rozhodly udělat z ...

Bylo to obyčejné slovo. Slovo, které pro nás dva mělo zvláštní význam. "Ready." Tak jsme si kdysi slíbili, že si dáme vědět, až přijde ta chvíle. A já jsem to slovo napsal. Napsal jsem ho s nadějí, s rozechvěním, s touhou znovu ji vidět, slyšet její hlas, jen tak si sednout naproti sobě a povídat si o životě, o naší dceři, o všem, co bylo i co mohlo být. Ale odpověď nepřišla. Nerozuměl jsem tomu. Nejdřív jsem si říkal, že je možná zaneprázdněná. Že si zprávy ještě nevšimla. Ale pak jsem začal pátrat... A do očí se mi nahrnuly slzy. Moje Věrka… už tu nebyla. Už mi nikdy neodpoví. A přitom jsme si byli tak zvláštně blízcí. Nežili jsme spolu, ne každý to chápal. Ale v našich srdcích jsme spolu byli pořád. Spojovala nás naše krásná dcera – a všechno nevyslovené mezi námi. To tiché porozumění, ty nevyřčené city, co zůstávaly viset mezi slovy. Čtu staré zprávy kde napsala 30. března 2021: "Dlouho jsi se neozval." A pak 12. dubna jsi psala: "Čau, jsem ve špitá...

 Chtěl se ztratit, ale místo toho našel svět, ve kterém už nešlo nic napravit.   Putoval světem jako by měl v patách vítr. Vždycky hledal něco víc — nový horizont, další výzvu, jiný život. Nebyl to útěk, spíš touha. Touha žít naplno, dýchat hluboce, nezemřít mezi stěnami, které nikdy nevybral. Byl to člověk, kterého jste potkali jednou a už jste na něj nikdy nezapomněli. Ne kvůli jeho tváři, ale kvůli explozi, která s ním přišla. Byl to druh exploze, která se nevešla do místnosti a nutila vás přehodnotit, co považujete za důležité. A přesto skončil tady. V místě, které by před lety bez zaváhání odmítl. Ve firmě jménem GBEJT.   Název zněl nevinně, skoro obyčejně, jako nějaká zapomenutá stanice uprostřed polí. Ale byl to jeho zatím poslední přístav. Ne kvůli výzvě. Kvůli únavě. Zemědělství ho překvapilo. V hlíně cítil něco pradávného, opravdového. Každý kořen byl jako příběh, každé semeno jako slib. Neustále žadonil u agronoma, aby ho vzal s sebou na pole...

  Kam až to chceme nechat zajít? Jdu chodbou ubytovny, běžný den, nic zvláštního. Maršálovi chci dát ke dveřím jeho kanceláře jen nějaké technické tiskovniny. A proti mně se vrávoravě žene Ukrajinka. Její chůze je rozhozená, nekoordinovaná, připomíná spíš scénu z nočního baru než z ubytovacích prostor. Snaží se udržet balanc, opírá se o pračku v umývárně, aby se nesložila na zem. Zastavuji se. Ne z lítosti. Znechuceně. Její obličej škube podivnými tiky, evidentně má co dělat, aby nepozvracela podlahu. Snaží se dojít k oknu, hledí ven jakoby ztraceně, pak se otáčí a tápe zpět. Ten pohled je vypovídající – člověk zcela mimo. Opilá na šrot. Komunikace s ní je nemožná. Radši mizím. Nechci být svědkem toho, co přijde dál. Ale nedá mi to. Co se to tu vlastně děje? Nejde o jednu opilou osobu. Jde o to, co všechno jsme jako společnost ochotni tolerovat pod nálepkou „pomoci“. Kde je ta hranice mezi lidskostí a slepou benevolencí? Přijímáme lidi v nouzi – v pořádku. Ale měli bychom zavír...

 Celou noc píši. Moje nová kniha bude skandální. Odhalím v ní tajemství, která měla zůstat skrytá. Stránky se plní, slova proudí a já cítím vzrušení z toho, co právě tvořím. K ránu mi ale dochází síly. Desáté kafe sotva drží mé víčka otevřená a žaludek se hlasitě ozývá. Potřebuji jídlo.   Rozhodnu se zajít k Vietnamce do obchodu. Otevírá v sedm ráno, což mi hraje do karet. Vždycky se tam těším – nejen kvůli potravinám, ale hlavně kvůli ní. Jsem ujetej na Asiatky a tahle paní je opravdu moc pěkná. Jenže dnes mám smůlu. Za pultem vidím jejího muže a k tomu ještě problém. Nejde jim elektrika, což znamená, že nefunguje platební terminál. A já nenosím hotovost, jen kartu.   Volám Pavlovi do práce a vysvětluji situaci. Potřebuji vědět, kde najdu nejbližší obchod s potravinami, kde platí kartou. Posílá mě do COOPu v Horšovském Týně. Jsem vděčný za radu a vyrážím. Jdu ulicí dolů, přejdu koleje a na jejím konci spatřím světlo naděje pro hladové – prodejnu COOP....

Život je plný nečekaných momentů. Kolikrát se vám stalo, že jste potkali někoho z minulosti na zcela nepravděpodobném místě? Na ulici, v obchodě, nebo třeba v lékárně? Když jsem si šel vyzvednout léky v Domažlické lékárně, rozhodně jsem netušil, že mě čeká setkání s Evou, dívkou, kterou jsem znal ještě ze střední školy. A už vůbec jsem nečekal, že se dozvím něco, co bych nejraději nikdy vědět nechtěl.   Věk a ironie osudu?  Jak člověk stárne, začne si uvědomovat věci, které kdysi považoval za vzdálenou budoucnost. Najednou vám už není dvacet, ani třicet. Léta ubíhají rychleji, než byste si kdy dokázali představit. Můj současný životní bod je moment, kdy si říkám, že bych si měl pomalu nechat vzít míry na rakev. Ale to neznamená, že bych se měl vzdát života a přestat si ho užívat po svém.    Den se odehrával celkem obyčejně. Po kontrole na chirurgické ambulanci jsem vstoupil do lékárny, vyzvedl si léky které nesouvisely s mojí diagnózou ale potřeboval jsem je. N...